Ledové slunce (Destiel)

79. kapitola

Schodiště vypadalo jako výzva, kterou sice Dean přijal, ale došel jenom na odpočívadlo a tam to prostě vzdal. Bylo mu kurva špatně. Cítil se, jako by ho přejel parní válec a crčelo z něj jak z protrženého potrubí. Takhle hrozně se ještě necítil a tak ho zase začaly stíhat chmurné myšlenky o tom, že mu supresiva, které dostal od toho Alfa sráče, uvnitř něco královsky podělaly. Jasně, nemyslel si, že by mohl vykrvácet nebo tak něco. To nebylo možné... že jo? Ale třeba mu ty chemické sračky všechno uvnitř poleptaly. Třeba to ani nebyla supresiva nebo to byly nějaké levné, mexické náhražky. Třeba už opravdu nebude moct mít nikdy štěně. Ach sakra, Castiel by byl tak nešťastný a pravděpodobně i naštvaný. Možná i na Deana samotného. A Dean vlastně... pocit, který z té myšlenky pokaždé měl, byl takový divný. Nikdy nechtěl mít děti a nikdy to nebylo tak, že by ho jejho Omega nabádala, aby je měl. Samozřejmě do doby, než potkal Case a teď když byl postaven před myšlenky, že je nebude moci mít, tak byla jeho Omega tak absurdně nešťastná.

"Co tu sedíte, pane Winchestere? Už máte být ve třídě," zazněl nad ním hlas profesora Hala.

Dean k němu zvedl rychlý pohled a pak se rozhlédl kolem sebe. Vůbec si neuvědomil, že ruch kolem ustal a schodiště se vyprázdnilo.

"Jasně. Pardon, Alfo. Už jdu," odpověděl, znějíc při tom patřičně podřízeně, protože neměl sílu ani důvod tomuhle Alfovi vzdorovat.

Ztěžka se zvedl, s pocitem, že se z něj právě vylil kýbl krve, a začal se ploužit po schodech dolů.

I když bylo jasné, že Hale mířil dolů, teď šel za Deanem. Asi chtěl dohlédnout, že půjde na hodinu. Otravné, protože kam by taky měl jít? Ve třídě přinejmenším byly židle a když si sedne dozadu, tak bude mít snad i pokoj.

"Omlouvám se za to, že to říkám, ale páchnete nemocně," pronesl Alfa, ačkoliv samozřejmě vůbec nezněl omluvně a asi to byla nějaká taková ta fráze, kterou musel říct, aby si rodiče nestěžovali, že se chová k žákům nevhodně. "Dovedu vás na ošetřovnu."

Dean se nadechl k protestu, ale pak to zvážil. Ošetřovna byla fajn místo, kde by se mohl v klidu ulít z hodin, aniž by zase někdo volal Castielovi, že se ztratil. Protože se přeci jen neztratí, bude hezky ve škole, kde má být.

"Jo, necítím se dobře. Ošetřovna je dobrý nápad, Alfo Hale," souhlasil k Alfově jasné spokojenosti, která se odrazila na jemném závanu toho, co prošlo přes jeho blokátory. Spokojenost se souhlasem a zároveň ochranná Alfa vůně. A jelikož byl Alfův pach utlumený a držel si patřičný odstup, ani se nesnažil Deana dotknout, byla cesta k ošetřovně docela v pohodě.

Když dorazili ke dveřím ošetřovny, ta Alfa Hale zaklepal a po "vstupte!" které se ozvalo zevnitř, vešel a podržel Deanovi otevřené dveře. Dean si nahodil těžkou tašku, která mu sklouzla z nahrbeného ramene, a vevlekl se dovnitř, aby ho okamžitě, jako teplá deka, obalila sladká vůně ochranné Omegy. Přesněji Omega muže, zdravotního bratra, který se zrovna zvedl od stolu, přiraženému ke stejně stěně, ve které byly dveře, kterými právě vešli.

"Alfo Hale... kohopak mi to vedete?" zeptal se Omega mírným, příjemným hlasem a ačkoliv neuhýbal nijak významně pohledem ani neukázal krk, prostě se jen díval na Deana místo na Alfu Hala, tak stejně svým postojem, chováním a vším, co z něj vyzařovalo, dával najevo klidnou submisivitu a jakýsi 'Omega klid', který prostě Dean nikdy nebude umět ani nepodobit.

"To je Omega Dean Winchester. Našel jsem ho sedět na schodišti. Nevoní zrovna zdravě. Měl by zůstat tady, než si ho někdo vyzvedne," prohlásil Alfa profesor rozhodným hlasem.

Omega ošetřovatel se ještě přiblížil a jeho nozdry se roztáhly, jak nasál Deanovu vůni, a hned vzápětí se mu na tváři objevilo pochopení a také soucit a jeho vůně, neztlumená jakýmikoliv blokátory, se naplnila uklidňujícími a soucitnými tóny, které ve skutečnosti fungovaly. Dean se hned cítil o něco lépe nebo možná spíš trochu obluzeně nebo tak něco a jeho Omega souhlasně zahučela, docela dost v souladu s tím, aby s tímhle starším Omegou zůstal a nechal ho, aby se o něj postaral. Ne, že by takové pocity ještě nikdy neměl, ale tentokrát to bylo asi poprvé, co byl ochotný se jim poddat, protože jo... zatraceně jo, ty dvě lůžka stojící na druhé straně místnosti, vypadala dostatečně pohodlně, aby si na jedno z nich chtěl lehnout a odpočinout si.