Ledové slunce (Destiel)

78. kapitola

Teplá váha byla to, co ho vytrhlo ze spánku. Zareagoval ještě dřív, než otevřel oči a jeho mozek stačil pořádně naskočit, sáhl pod polštář pro nůž a s bojovným zavrčením se jím rozmáchl proti vetřelci, který vnikl do jeho hnízda. Závan pečených višní s medem a mandlemi, omamný a milovaný pach, mu polechtal nos a zastavil ruku těsně předtím, než stačil zabořit ostří do Castielova krku. Přesto se kov dotkl Alfova hrdla a ten vyloudil překvapené, ale kupodivu ne naštvané zavrčení.

Dean zamrkal, aby donutil své oči se rychleji přizpůsobit tmě, a nasál vzduch. Cítil Castielovu těžkou vůni plnou tónů medu a kupodivu pobavení, a pak také obohacenou o pach alkoholu, několika Beta pachů - jeden byl určitě Pyotr - nakládané zeleniny a ryb, cigaret a pak... někde dole, hluboko pod celou tou směsicí byl náznak pachu staré krve. Právě to Deana přimělo nechat trochu klesnout ruku, čehož Alfa okamžitě využil a políbil ho.

Byl to lačný, ale opilecky nekoordinovaný polibek ve kterém se střetly nejen jejich rty, ale i zuby, a Castiel poněkud hrubě zabořil prsty Deanovi do vlasů.

V tu chvíli se v Deanovi vzedmuly dva stejně silné, ale velmi protichůdné pocity. Jeden byl varovný hlas, že tohle je špatně. Alfa byl opilý a jestli se to dneska v noci stane, tak nechtěl, aby si to Castiel ani nepamatoval, protože měl mozek utopený v alkoholu. Na druhé straně tu ale byla jeho Omega, která nadšeně kňučela, protože Alfa mu zase věnoval pozornost a, koneckonců i Dean samotný, byl hloupě zoufalý a vyhladovělý po polibcích a dotecích.

Nakonec to vzdal. Pustil nůž, který okamžitě sklouzl po jeho boku na postel, objal Castiela kolem ramen a začal mu polibek oplácet. A měl z toho lehkou hlavu. Nebo to možná bylo tou půlkou lahve pálenky, kterou předtím vypil. Tak nebo tak, pro tenhle okamžik měl svého Alfu u sebe a všechno v něm vřelo nadšením, že je zase chtěný a milovaný.

"Din," zabroukal mu Castiel do ucha, když roztrhl jejich polibek a vydal se rty na pouť po Deanově čelisti a krku. "Ya skuchal po tebe, lyubimyy... moy sladkiy..." mumlal mu Alfa do ucha ruské nesmysly a předl při tom jako obrovský kocour.

Do prdele s tím! Dean věděl, že by se na něj měl zlobit, ale když ho tu takhle měl v náručí... Ne! Přerušil se v duchu a vzepřel té zatracené přitažlivosti Spřízněných druhů. A pak vzepřel ruce do Castielových ramen a odstrčil ho od sebe.

"Přestaň. Jsi opilý" řekl hlasem zhrublým od spánku a nejspíš i od líbání, a zamračil se na obrysy Alfovo obličeje, které byli jen částečně osvětlené světlem hvězd přicházejícím skrze žaluzie. I tak ale dobře viděl, jak přimhouřil oči a naklonil hlavu.

"Jsi naštvaný?" položil divnou otázku, která Deanovi kdoví proč popohnala srdce.

Byl naštvaný? Zatraceně že byl! Castiel se choval jako naprostý kretén. Říkal a dělal věci, o kterých Dean věděl, že jsou neodpustitelné, a tím nemyslel jen to, co viděl včera v Blue Sky, ale zároveň bylo tak těžké neodpustit. Zvláště teď, když tu byl Alfa s ním a on měl zase pocit, že je pro něj důležitý. Věděl, že se nebude schopen na Case zlobit věčně, stejně tak jako ho nebyl schopen opustit, ale po včerejším večeru by mu alespoň měl říct, že je naštvaný.

"Jo. Jo, jsem. Říkal si hrozné sračky a praštil si mě. Takže jo, jsem na tebe naštvaný. Jak bych mohl nebýt?"

"Je mi to líto, dorogoy," napůl ho přerušil Castiel a zněl tak upřímně provinile, že se z toho Deanovi tak zvláště sevřel žaludek. "Omlouvám za to, že jsem byl takový žárlivý ublyudok," pokračoval stejně provinile, přičemž si přitáhl Deanovu ruku a začal zasypávat polibky klouby jeho prstů a doslova se s jeho rukou mazlil. "Nemůžu si pomoct... šílím z tebe... jsi moy a nesmím o tebe přijít, ty znayesh'? Jestli mě někdy opustíš," pronesl vážně a pohled, který k Deanovi zvedl, byl nebezpečný i v mdlém světle, "stanou se hrozné věci."