Ledové slunce (Destiel)

8. kapitola - A

Poněkolikáté ten den se podíval na podivnou konverzaci z dnešního rána.

Castiel: Večeře dnes v 18:30.

Dean: dobře alfo

Castiel: Nechám tě vyzvednout.

Zpráva od Alfy byla stejně obyčejná, jako ostatní, které od něj zatím dostal a jediné zvláštní na ní bylo, že přišla v čtyři dvacet ráno. Kdo byl tou dobou sakra vzhůru? Jasně, šlapky a drogoví dealeři, takže přesně Alfova sorta lidí. Pravděpodobně mezi nimi měl nejlepší přátele.

Trvalo mu celou snídani a cestu do školy, než se rozhoupal k odpovědi. Ne snad proto, že by nevěděl, jak odpovědět - co mohl dělat jiného, než souhlasit? Alfa nebyl z těch, kteří by brali 'ne' jako odpověď - ale spíš proto, že byl zmatený, že se mu Alfa znovu ozval.

O Alfovi Castielovi nebylo celý víkend slyšet. Žádné SMSky, žádné hovory, naprostý rádiový klid. I auto z parkoviště jejich motelu zmizelo a žádné neviděl ani před školou. Chvílemi to vypadalo, že na něj Alfa úplně zapomněl a to bylo... matoucí. Cítil částečně úlevu, protože to znamenalo, že by mohli opustit New York a nechat tyhle šílené sračky za sebou. Ale zároveň byla jeho Omega neklidná a rozmrzelá a do mysli se mu vkrádaly hloupé myšlenky, jako proč Alfa tak najednou ztratil zájem. Jakoby snad, sakra, záleželo na tom, jestli ho ta uzlová hlava chce nebo ne.

A pak tu byly ty chvíle, kdy cítil v zátylku něčí pohled, ale když se otočil, nikdo tam nebyl. Nebo když byl v neděli večer na směně v bistru - jo, kupodivu mu práce zůstala, i když zmizel uprostřed směny. Být Omegou, která umí udělat prvotřídní štěněčí oči, mělo svoje výhody - a servírka se v kuchyni jen tak mimochodem zmínila o partě rusáků v boxu číslo dvě. Tehdy si byl docela jistý, že ho Alfovi muži stále sledují.

Zavřel okno s konverzací a jeho pohled krátce sklouzl k hodinám, než strčil mobil zpátky do kapsy. Potom se rozhlédl kolem sebe po poloprázdném parkovišti.

Bylo skoro šest, stál na rohu motelu jako naprostý pitomec a... co vlastně? Čekal, že se odněkud vynoří auto s partou potetovaných chlápků se zbraněmi a vyzvedne ho? Jo, nejspíš něco takového. Kupodivu se to nestalo, takže neměl zdání, jak ho hodlá Alfa vyzvednout včas.

A bylo mu to jedno. Už neměl zájem čekat. Večerní chlad se mu začal prokousávat bundou, jeho nejlepší oblečení, to málo nošené, bylo hrozně nepohodlné, protože bylo cítit jen po pracím prostředku a ve skutečnosti neměl zájem Alfu vidět.

Pokud na něj Alfa zapomněl, tak na co si vlastně stěžoval? Alespoň se nebude muset dneska v noci sklonit pro nějakého uzláka a to bylo dobré, tak proč se cítil... odstrčený. Proč jeho hloupá, ufňukaná vnitřní Omega kňourala, jakoby nastal konec světa.

"Seru na to..." zavrčel, sám sebou znechucený, a chystal se vrátit do pokoje, kde na něj čekala Sammyho příjemná domácká vůně a pátá série nového Doctora Who, když na parkoviště vklouzlo tmavě modré auto. Stará Toyota, která vypadala, že už má něco za sebou a za jejím předním okýnkem byli vidět dvě mužské siluety.

Auto zabrzdilo na dvou místech k stání, trochu stranou, aby ho nebylo vidět od recepce ani z jejich pokoje.

Pomalu se vydal k němu, ale znovu se zastavil, když se dvířka otevřela a vystoupila dvojice, kterou až moc dobře znal. Byl to Hubeňour a ten druhý, co mu při jejich posledním setkání nechal na památku pár pěkných modřin.

Naprosto instinktivně se napnul a nepatrně vycenil zuby.

"V klidu, Omego," promluvil hubeňour "Nechceme ti nic udělat. Jsem Vadim Nikolajevič. Tohle je Jacob." Kývnul na svého kumpána "Máme tě zavézt za šéfem."