Ledové slunce (Destiel)

23. kapitola - B

Chvíli mu trvalo, než mu došel celý význam Castielových slov. A jakmile se to stalo, jeho ještěrčí mozek, ve kterém sídlily všechny Omega instinkty vyslal ten nejvíc matoucí a skoro až děsivý pocit vzrušení. Byl v uzavřeném prostoru ne s jedním nebo dvěma Alfami, ale s několika desítkami Alfů. Byl jedinou Omegou široko daleko a oni byli všichni v plodném věku a určitě by o Deana měli zájem. Vsadil by se, že kdyby přišel tam dolů všichni, doslova každý jeden z nich, by okamžitě nechal všeho, co dělá, otočili by se na něj a začali by ho čichat. Věnovali by ostražitou až loveckou pozornost každému jeho pohybu. To bylo děsivé. A taky vzrušující.

Jindy by o tomhle ani neuvažoval. Bylo nebezpečné nechat tímhle směrem běžet myšlenky. Nebyl Omega, co by se chtěl oddat prvnímu uzlákovi, na kterého narazí a rozhodně v sobě nechtěl tuhle část Omega biologie a mentality jakkoliv podporovat. Ale tentokrát se jeho myšlenky bezděčně rozeběhly a on je nezastavil. Snad za to mohl stres posledních pár dní, ale daleko spíš fakt, že Castiel... jeho Alfa... stál přímo po jeho boku a tak bylo bezpečné uvažovat třeba o támhle té blond Alfě ve světle modrých, krátkých šatech, která právě šla kolem baru. Mohl se oddat představám o její vlhké kočičce a jak by se její péro pohybovalo, kdyby na něm rajtovala. Pár takových videí viděl... dobře víc než pár... sakra, viděl jich docela dost...

Na zátylku ucítil teplý závan a uslyšel zvuk čenichání.

"Jsi nadržený..." řekl Alfa a nebyla to otázka. Bylo to konstatování. Zároveň s tím se Alfa pomalu přesunul za jeho záda a uvěznil ho mezi pažemi, když opřel ruce o železnou tyč s každé strany Deanova těla.

"Ne!" hlasitě to popřel a okamžitě sám sebe proklel, protože se mu zlomil hlas a to jedno slovo znělo jen jako zoufalé vyjeknutí.

"Vzrušuje tě, že je tu tolik Alfů a ty jsi tu jediný Omega?"

Zatraceně. Proč musel Alfa vždycky poznat, kdy lže? A jak mu dokázal číst myšlenky?! To bylo tak rozčilující. Sevřel zábradlí a odolal nutkání se opřít do tepla hrudníku, který se tiskl k jeho zádům.

"Ne..." popřel znovu, méně výbojně a mnohem tišeji, takže se mu i podařilo udržet klidný hlas.

Alfa jemně varovně zavrčel.

"Nelži mi..."

"Nechci, abys někoho zase zabil, když ti řeknu pravdu."

"Máš v plánu s některým z těch Alfů odejít?" překvapil ho nesmyslnou otázkou.

"Jasně, že ne!" odsekl trochu prudčeji, než musel. Bez ohledu na Castiela i na to s kolika Alfami v životě už koketoval, nikdy by s žádným neodešel k němu domů nebo koneckonců někam do soukromí. Nebyl naprostý hlupák a měl rád svůj zadek takový, jaký byl; nepoužitý.

"Máš v plánu jít tam dolů?"

"Myslíš, že jsem idiot?"

"Ano nebo ne?" zavrčel.

"Ne..."

"Tak nemám důvod nikoho zabíjet," řekl Alfa s malým zavrněním v hlase a položil Deanovi ruku na břicho. "Jestli jsou to jen představy," ruka sklouzla dolů k okraji trička a pak pod něj na holou kůži jeho břicha. Byla velká a teplá, ale přesto se pod dotekem svaly Deanova břicha napnuly a zavlnily, tak jemný to byl dotek. "Můžeš mi o nich říct. Chci o nich slyšet..."

Ohlédl se s přesvědčením, že uvidí v Castielových očích chlad předcházející vzteku. Že bude jeho tvář plná ostrých úhlů a rty bude mít stažené do přísné linky. Očekával, že každou chvíli jeho pach zhořkne. A že je tohle všechno nějaká past, kterou se snaží vyzkoušet Deanovu věrnost nebo nějaké podobná záludná sračka, ale Alfa vůbec nevypadal naštvaně. Ani nepáchl potlačenou zlostí. Oh ne, voněl sladce s pižmovým nádechem počínajícího vzrušení, oči měl spokojeně přimhouřené a vlastně vypadal, že by mohl každou chvíli začít vrnět.