Friend or girlfriend

Part 5

„Vážně jsme toho koupili docela dost,“ směju se, když nosím tašky z auta a že jich je vážně hodně. Troufám si říct, že tyhle zásoby nám vystačí tak na půl roku.

„Nekecej a makej,“ umlčí mě Will a podává mi další tašku. Všechno nanosíme, tedy většinu jsem toho nanosila já, do kuchyně a začnem pomalu vyndávat do skříněk.

Když mám všechno hotovo, jdu si sednout do obýváku před televizi a jen tak přepínám mezi kanály. Po chvíli dorazí i Will se sklenicí vína pro sebe a pomerančového džusu pro mě, jaký to gentleman. Ani nevím kolik je hodin, když jdu nahoru do pokoje, abych si mohla jít lehnout a trochu se na zítřek prospala.

Ráno mě probudí otravný ton budíku, kdyby to nebyl můj milovaný mobil tak by dávno letěl ven oknem. Další šílenej den v práci. V pyžamu se ještě se zavřenýma očima dobelhám do kuchyně, kde už je Will v saku. Jak on tohle dělá?

„Dobré ráno,“ pozdravím ho, když dojdu do kuchyně.

„Dobré ráno i tobě. Jak ses vyspala?“

„Celkem dobře.“ Což znamená, že se mi vůbec nic nezdálo a ani mě neprobudila nějaká další noční můra.

„Tady máš talíř s vaflemi a horkou čokoládu, na stole je džus a nějaký ovoce, tak si to tam vem,“ podá mi Will dnešní snídani, zatímco on si ještě bere hrnek kafe z kávovaru. Beze slova si od něj všechno převezmu a vydám se do jídelny, kde na mě už čeká pod stolem Tabby.

„Ty modřiny už nejsou skoro vidět a škrábance se celkem zahojily,“ podotkne Will, když si sedá ke stolu.

„Hm,“ přikývnu s plnou pusou džusu a letmo se na svoje odhalené ruce podívám. Má celkem pravdu, vypadalo to mnohem hůř, ale taky to ještě může vypadat mnohem líp. Doufám, že za pár dní tam po modřinách nebudou ani známky.

„Za půl hodiny odjíždíme tak se padej obléknout, ať nepřijdeš pozdě,“ řekne po snídani Will, když si ještě v klidu listuje novinama.

Rychle se běžím nahoru do pokoje upravit. Nejdřív to vezmu do koupelny a potom jdu ke skříni vybrat něco na sebe. Obléknu si černé legíny a delší kostkovanou košili s dlouhým rukávem. Ještě se u zrcadla trochu nalíčím a zamaskuju modřinu na krku, kterou mám od bezpečnostního pásu. Vezmu si tašku, do které hodim mobil, peněženku a identifikační kartu, kterou si potom nasadím na krk.

„Vůbec se mi tam nechce,“ podívám se smutně na Willa, když si obouvám boty. Ve snaze v něm vzbudit lítost, abych nikam nemusela.

„Ale no ták, jsi tam teprve pár dnů, dej tomu alespoň týden a pak klidně odejdi.“ Tohle jsou vážn povzbuzující slova Williame.

„Takže po týdnu můžu odejít, pokud se to nezlepší?“ Pouze si povzdychne a kývne na souhlas. Hned je mi líp.

„V kolik končíš?“ zeptá se mě Will, když dojedeme před budovu Modestu.

„Ve dvě.“ 

„Já taky, takže tě tady potom vyzvednu. Užij si to tam.“ Jo jasně, že si to tam užiju, až zase budu rovnat x let starý zaprášený papíry.