Friend or girlfriend

Untitled Part 63

„Měli bychom se vracet v pondělí, dobře dám ti ještě vědět, tak zatím,“ položím hovor a podívám se ke dveřím, kde se o futra opírá Harry.

„Co říkal Liam?“ zeptá se zvědavě Harry.

„Vlastně jsem mluvila s Jamesem, našel nám totiž byt v Oxfordu a zajímalo ho, kdy se vracíme.“

„Aha, takže jsi připravená na okružní prohlídku po Holmes Chapel?“ začne se tvářit strašně vážně. Ještě, že jsem se převlékla, ihned co jsem přišla a můžu rovnou vyrazit.

„Takže … kousek odtud je pekárna, kde jsem pracoval a jelikož musíme zajít ještě na nákup, tak nejdřív půjdem tam,“ rozhodne Harry, když vyjdeme před dům.

„Nedovedu si tě představit v zástěře a od mouky,“ řeknu nahlas svojí myšlenku, za kterou bych se nejraději profackovala.

„Byl jsem ten nejlepší pekař, kdybych teď nebyl ve One direction tak tam pracuju pořád,“ podívá se na mě ublíženě.

„Nebo bys mohl být záchranář, protože to moje zranění si zvládl ošetřit na jedničku.“

Ruku v ruce dojdeme do menšího pekařství vzdáleného asi patnáct minut cesty. Vypadá to tady celkem útulně.

„Ahoj, Barbaro,“ pozdraví Harry starší paní, když vejdeme dovnitř.

„Harry, dlouho jsem tě neviděla,“ obejde pult a okamžitě Harryho obejme. „A tohle musí být tvoje slečna,“ otočí se na mě s úsměvem.

„Jsem Iz,“ podávám jí ruku, ale ona místo toho aby udělala stejné gesto, si mě stáhne do náruče. Už jsem to sice říkala, ale co mají všichni s tím objímáním?

„Tak co potřebujete děti?“ vrátí se zpátky za pult a nasadí si brýle.

„Vezmem si čtyři bagety,“ usměje se na ní Harry. Myslím, že začínám žárlit. Na co to sakra myslím?

„Budou to dvě libry. Tohle je pro vás, protože jste oba strašně vyhublý,“ popostrčí k nám pytlík s dvěma koláčema.

„Ale…“ snaží se něco namítnout Harry.

„Žádný ale.“

„Tak zatím a děkujem,“ vezmem celý nákup a jdeme zpátky domů. Je zvláštní, že v sobotu nejsou venku žádné děti nebo kdokoliv. Za cestu k Harryho domu jsme potkali asi čtyři postarší dámy a to je všechno. Když to srovnám s Londýnem tak to je obrovský rozdíl.

Nákup jsme dali do kuchyně a šli zase ven. Došli jsme na nějakou velkou louku, která byla s jedné strany ohraničená lesem a z druhé malým potůčkem. Je tady opravdu krásně a hlavně klid, docela chápu, proč sem Harry rád jezdí, tohle prostředí mu totiž dovolí vypnout a na nic nemyslet.

„Támhle u toho stromu jsem poprvé políbil holku,“ ukáže na jeden ze stromů u potoku. „Nechci se je nějak vychloubat, ale bylo to celkem žhavý,“ pyšně se na mě usměje Harry. Nemusíš mi říkat detaily.

„Co tvoje první pusa?“ Podívám se na něj to-jako-vážně-výrazem.

„Bylo mi jedenáct, stačí?“ Nikdy jsem se s nikým o tomhle nebavila, dokonce ani s Willem a to si říkáme všechno. Pokud teda vynechám tu maličkost, že mi přítelkyni představil až po nějaký době a ještě navíc na nějaký akci, ale už jsem se přes to celkem přenesla.

„Ne, chci vědět jméno a adresu abych si to s ním mohl vyřídit.“ Přijde mi docela k smíchu, to jak se předvádí. Když se nad tím zamyslím, tak vlastně ani nevím, kam se Kevin se svojí rodinou přestěhoval.

„Nesednem si?“ zeptám se Harryho, když dojdeme k nějaké menší skále. Přikývne na souhlas a sedneme si. Je odtud celkem pěkný výhled na celé Holmes Chapel.

„Můžu se na něco zept…“

„Neznám svoje pravé rodiče,“ odpovím mu ještě dřív, než dořekne svoji otázku, protože vím naprosto přesně, na co se chce zeptat. Každý se na to totiž vždycky zeptá.

„Jak víš, na co jsem se tě chtěl zeptat?“

„Anne se mi omlouvala, že ti to řekla. Vlastně jsi čtvrtý člověk, který nepatří do rodiny a ví o tom.“ Je úžasný, že celou tu dobu se to nedostalo nikam do novin nebo na internet.

„Nechtěla jsi nikdy zjistit, kdo jsou?“

„To je těžký, celý život jsem vyrůstala v nějakém řádu, a když jsem se dozvěděla, že jsem adoptovaná, tak to bylo… je těžký to popsat, když sis to nezažil.“

„Jak ses to vůbec dozvěděla?“

„Co myslíš? Prostě jsem se ráno vzbudila, šla si pro džus a na lednici byl lísteček: „Zalij kytky ps. jsi adoptovaná,“ podívám se na něj obličejem ve stylu pokrového hráče.

„Jo jasně," uchechtne se Harry.

„Bylo mi patnáct a rodiče mi řekli, že jsem adoptovaná, ale že to nic nemění na tom, jak to bylo do teď. Oni budou vždycky moji jediní rodiče. Nikdo kromě rodiny a pár známých to nevěděl. Taky mi řekli, že to můžu říct komukoliv budu chtít, že to záleží na mě a na tom ke komu mám takovou důvěru. Jenže se všechno změnilo, když zemřeli,“ pokrčím nohy v kolenou a podepřu si nimi hlavu.

„Víš, jak ses mě v autě ptala na to jestli jsem jim řekl o tý smlouvě?“ Přikývnu, jako že vím. „Kdyby byli tvoji rodiče naživu, řekla bys jim o tom?“

„Kdyby byli naživu, tak by nebyla žádná smlouva.“