Friend or girlfriend

Untitled Part 67

„Doufám, že zase co nejdřív přijedete,“ loučí se s náma Anne. A následně nás oba objímá, stejně tak jako Gemma a Robin.

„Koukej to mezi váma nějak urovnat,“ slyším Gemmu, jak něco šeptá Harrymu, když ho objímá.

Se všema se rozloučíme a nastoupíme do auta, kde už na nás čekají sbalené kufry. Naposledy jim zamáváme a vydáme se na cestu.

„Omlouvám se,“ prolomí nesnesitelné ticho v autě Harry a tím mě vyruší od sledování ulic Holmes Chapel.

„Měl jsi pravdu, nic o mě nevíš. Takže můžeš jet podle tohohle, prosím?“ nastavím na svém iphonu GPS navigaci s cílovou adresou a připnu ho do držáčku na palubní desce.

Jak jsme se pomalu blížili ke konci naší cesty, začínala jsem být stále víc nervózní. Nebyla jsem tam od té nehody. Za necelou půlhodinu jsme byli u cíle naší cesty. Vyndala jsem mobil z držáku a vystoupila z auta. Harry nejspíš vůbec nechápal, co se děje, ale vystoupil taky a následoval mě po štěrkové cestě.

„Kde to jsme?“ zeptá se zvědavě Harry.

„U mě doma,“ odpovím mu jednoduše.

„Slečno Isabelo, tak rád vás zase vidím,“ jako první si mě všimne správce domu a vlastně i celých pozemků, které k němu patří. Přiběhne ke mně a pevně mě sevře v náručí. „Měla jste dát vědět předem, alespoň bychom připravili něco na uvítání.“ On byl vždycky něco jako můj druhý rodič, pokaždé když byli rodiče pryč, on mě měl na starost. Teda pokud jsem nebyla ve škole, což bylo dost často.

„To nevadí, Alberte. Tohle je takové menší překvapení,“ podívám se na něj s úsměvem.

„Ale krásné překvapení. Odnesu vám, alespoň věci do pokoje a přeparkuju auto,“ převezme od šokovaného Harryho klíčky od auta a odejde.

„Proč mě nikdo neřekl, že přijedeš, holčičko moje?“ vyběhne z domu nadšeně Deborah, postarší paní. U nás pracuje jako kuchařka a taky byla něco jako naše chůva, když jsme byli malý. „Kdybych věděla, že přijedeš tak ti něco upeču, podívej se na sebe si strašně vyhublá. Dávají ti v Londýně vůbec najíst?“

„Hrozně jsi mi chyběla,“ pevně jí obejmu a mám co dělat abych zadržela slzy, které mě začínají pálit v očích.

„Ty mě víc kočičko,“ začne mě mačkat ještě víc. To už je ale moc.

„Nemůžu dýchat,“ zalapu po dechu.

„Oh promiň, vždycky zapomenu, jak hrozně jsi hubeňoučká. A ty musíš být Harry,“ usměje se na Harryho, který stále v šoku pozoruje dění kolem.

„Už jste jedli?“ Oba záporně zakýveme hlavou. „Myslela jsem si to, takže já vám něco uvařím a udělám ti ty sušenky, co máš tak ráda. Musím si vás vykrmit, vypadáte hrozně.“ Tohle mi vážně chybělo.

„Jdeš?“ otočím se s úsměvem na Harryho.

„Jo jasně.“

„Vím, jak jsi říkal, že o mně nic nevíš, tak mě napadlo jet na pár dnů sem. Teda pokud by ti to nevadilo?“

„Chceš mi říct, že tys celou dobu bydlela půl hodinu ode mě?“

„Asi to tak bude. Chceš se jít projít nebo pro tebe mám překvapení tak si můžeš vybrat,“ záhadně se na něj podívám.

„Beru překvapení,“ zasměje se nadšeně. Řekl sis o to. Vydali jsme se na místo kousek od domu, kde začínají mnoha akrové pastviny.

„Tadá,“ slavnostně zakřičím a docela se bavím na jeho výrazu.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ podívá se na stáje před námi a potom zpátky na mě.

„Naučím tě jezdit na koni,“ zářivě se na něj podívám.

„Tak na to okamžitě zapomeň. Na tohle mě už nikdo nedostane,“ ukáže na jednoho z několika koní.

„No tak, nebuď srab,“ chytnu ho za ruku a táhnu dovnitř do stájí. Hned mě do nosu uhodí vůně čerstvého sena. Vítej doma Iz. „Víš o tom, jak se říká, že když spadneš z koně tak se máš znova vyhoupnout do sedla.“

„Deborah říkala, že jsi přijela.“ Otočím se ke dveřím. „A hned mi bylo jasný, kde tě najdu. Ahoj, prcku.“

„Neříkej mi prcku, Deane. Už jsem vyrostla,“ pyšně se na něj usměju a snažím se stát co nejvíc vzpřímeně.

„Jo jasně, že jo,“ ironicky se uchechtne. Dean je vnuk Deborah, známe se vlastně odmalička, jelikož jeho rodiče zemřeli, když byl ještě malej a tak se o něj stará právě Deborah. „Jinak ti mám vyřídit, že je jídlo. Takže máte oba naklusat nebo vás přerazí.“

„Fajn, už jdem.“ Protože ona je vážně schopná sem přijít a oba nás tam vlastnoručně dotáhnout.

„Tohle jsem nečekal.“ Nechápavě se na něj otočím.

„Co konkrétně?“

„Naprosto všechno, ty máš služebnictvo a stáje.“ Amatér.

„Není to služebnictvo, ty lidi tady bydlí a starají se o dům a pozemky jsou vlastně něco, jako moje rodina.“ Takhle ať jim neříká. Je to celkem urážející. To už by jim rovnou mohl říkat otroci.