Friend or girlfriend

Untitled Part 24

LIAM PO

Iz se chová nějak divně, že by je managment tak seřval?

„Vůbec nic nesnědla není třeba nemocná?“ začne se zajímat Niall.

„Půjdu se na ni podívat,“ rozhodnu po chvíli, kdy jen tak sedím a koukám do zdi. Naložím na talíř několik kousků pizzy a do ruky vezmu dvě plechovky coly. Se vším se snažím vyjít po schodech.

Pomalu, abych nevydával žádný hluk jsem došel před dveře jejího pokoje. Uvnitř je sice tma, ale určitě nespí, protože slyším nějaké zvuky. Vejdu opatrně dovnitř a rozsvítím lampičku, která je na stole vedle postele.

Očima bloudím po celém pokoji a snažím se jí najít. Nakonec ji uvidím jak sedí zády ke mně opřená o postel s kolenama přitisknutýma k hrudi.

Talíř s jídlem a pití položím na postel a rychle obejdu postel, abych ji mohl obejmout.

„Nebreč prosím, to bude dobrý.“ Cítím jak mi máčí tričko na rameni. Nesouhlasně pokýve hlavou a dál brečí.

Takhle tam sedíme několik minut dokud se úplně neuklidní, ale i potom ji pořád držím v náručí a šeptám uklidnující slova.

„Donesl jsem pizzu a něco k pití, měla by ses aspoň trochu najíst.“ Z postele sundám talíř a položím ho mezi nás na zem.

„Řekneš mi co se děje?“ podívám se na ní.

„To bys nepochopil,“ sklopí hlavu a začne zase popotahovat.

Opět si ji k sobě přitisknu a políbím do vlasů. O tomhle jsem snil od první chvíle co jsem ji potkal, akorát za trochu jiných okolností.

„Vážně mi to nechceš říct? Já když se někomu svěřím tak se potom cítím líp,“ zašeptám ji do vlasů. Zase zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu. Myslím, že z ní dneska nic nedostanu.

„Pojd půjdem si lehnout je už pozdě,“ rozhodl jsem se potom, co jsem se podíval na nástěnné hodiny a zjistil, že je skoro půlnoc.

Vyhoupl jsem se na nohy a natáhl k ní ruce, abych jí pomohl vstát. Vylezla si doprostřed postele, lehl jsem si vedle ní.

„Liame?“ Pootočil jsem k ní hlavu.

„Děkuju.“ Tentokrát to je ona, kdo přeruší vzdálenost mezi námi a obejme mě.

Počkám dokud neusne a opatrně abych ji nevzbudil opustím její pokoj. Bylo by totiž divný kdyby nás náhodou kluci viděli jak spolu spíme v objetí.

***************************************************************************

*

„Měla jsi umřít TY! C“

*

****************************************************************************

Ráno jsem se probudil kolem deváté hodiny. Jelikož v tomhle baráku vstávaj všichni až na oběd, napadl mě super nápad. Oblékl jsem si tepláky s tričkem a vydal se do pokoje Iz. Určitě si se mnou půjde zaběhat na rozdíl od těch lenochů a můžem sebou vzít i Tabbyho, ten by byl určitě nadšený.

„Vstávej jde se běhat,“ vtrhnu do jejího pokoje bez zaklepání. „Iz, jsi tady?“ v pokoji to vypadá jako by tu ani nikdy nebyla. Pohledem zabloudím k ustlané posteli, kde leží nějaký kus papíru. 

„Omlouvám se za všechno.“

Odhodím ho zpátky na postel a běžím dolů se obout. Rychle vyběhnu ven a zamířím rovnou k parku. Iz bydlí přímo nadruhé straně parku, což je asi čtyři kilometry. Celou cestu jsem běžel jako o život, aspoň, že mám nějakou kondičku.

Doběhl jsem před její dům a začal bouchat na dveře. Nejdřív se nic neozývalo, ale po chvíli jsem zaslechl štěkání. Vzal jsem za kliku a s trhnutím dveře otevřel. Štěkání vycházelo ze shora, vyběhl jsem schody a našel Tabbyho jak škrábe na jedny dveře.

„Iz, jsi tam? Ozvy se prosím.“ Vezmu za kliku, ale je zamčeno. Sakra, prostě ty dveře vyrazím.

Napřáhnu se a vší silou udeřím do dveří, ty se naštěstí otevřou. První co uvidím je spousta krve, která vytéká z jejího poraněného zápěstí.

„Iz, prosím neumírej. Slyšíš?“ vezmu nějaký ručník a namočím ho ve studené vodě, abych jím mohl zastavit krvácení.

Z kapsy vytáhnu mobil a okamžitě zavolám záchranku. Pomalu ji zvednu do náručí a jdu s ní dolů. Má strašně slabý tep. Tak kde je ta sanitka.

„Iz prosím, já… tě miluju, slyšíš, nesmíš mě opustit.“ Oči se mi začaly plnit slzami a já už neměl sílu na to je tam udržet.

„Nesmíš mi umřít,“ přitisknu si ji blíž k sobě.

Během pár minut je tu sanitka.

„Jedete taky?“ zeptal se mě jeden z těch mužů, kteří mi ji vytrhli z náručí. Pouze nepřítomně přikývnu na souhlas.

Cesta do nemocnice uběhla rychle, bylo hrozný se dívat na to jak nehybně leží a kolem ní poskakujou záchranáři a přitom říkaj ty odborné termíny, kterým stejně nerozumím. Jakmile jsme dojeli do nemocnice někam ji odvezli a mě nezbylo nic jiného než si sednout do čekárny plné plastikových židlí.