Friend or girlfriend

Part 9

„Dneska se máš potkat s tím Harrym?“ začne konverzaci u snídaně Will.

„Hm,“ zamručím odpověď do skleničky s džusem. Vůbec se mi tam nechce, nejradši bych se zase vrátila nahoru do pokoje a celý dnešní den zaspala nebo raději celý půlrok.

„Bude to v pohodě, vlastně se s ním musíš ukazovat jenom na veřejnosti a tak,“ uklidňuje mě Will.

„Asi máš pravdu, jen si teď připadám jako coura.“

„Jak to mluvíš, Isabelo,“ Will se na mě zděšeně podívá a připojí pohlavek.

„Au,“ uraženě si mnu místo ve vlasech, ale bohužel mi cukají koutky, takže můj uražený výraz moc dlouho nevydržel.

„V kolik tam musíš být?“ zeptá se Will s úsměvem.

„V jednu.“

***

Tak jo nádech, výdech. Naposled se zkontroluju v zrcadle, kouknu, jestli nejsou vidět nějaké modřiny. Na sebe jsem si vzala tmavé rifle, tričko s dlouhým rukávem, na kterém je nějaký obrázek a conversky. Nevěděla jsem, co jinýho si vzít na sebe. Vydám se tedy do kanceláře, za pět minut jedna. Zhluboka se nadechnu a zaklepu na skleněné dveře.

„Pojďte dovnitř, koukám, že jste naprosto přesná, úžasná vlastnost,“ otevře mi dveře Smith. Vejdu tedy do jeho kanceláře a dle jeho pokynu si sednu na obrovský gauč.

„Dáš si něco k pití?“ Takže on mi už tyká, nepamatuju si, že by se mi představil.

„Možná vodu.“ Nejlepší by byla asi láhev vodky nebo něco takového.

Už tu sedím asi dvacet minut a pořád nikdo nepřichází, podívám se na hodinky, abych zjistila přesnější čas. Devatenáct minut a třicet vteřin, jsem byla docela blízko. V tom do kanceláře někdo doslova vrazí.

„Harry, jdeš pozdě,“ podívá se na nově příchozího Smith.

„Jsem snad tady, ne?“ nevrle se na něj podívá a potom svůj pohled přesune ke mě.

„Harry tohle je Isabela, Isabelo tohle je Harry.“ Stoupnu si, abych mu mohla podat ruku. On si však místo toho sedne na gauč a věnuje mi znechucený pohled. Nejspíš postrádá slušné vychování.

Posadím se na druhou stranu gauče a začnu hypnotizovat skleničku s vodou.

„Jak už víš, Isabela je tvoje nová přítelkyně a byl bych rád, aby se o vás už dneska trochu psalo“ dokončil svou řeč Smith. „Už můžete jít,“ pokynul nám ke dveřím. Díky bohu, kdybych ještě chvíli sledovala ten jeho falešný úsměv, pozvracela bych se.

Harry se okamžitě zvedl a dal se na odchod. 

„Kde se flákáš?“ vyjede na mě Harry, který už netrpělivě čeká u dveří ven z budovy.

„Promiň,“ zašeptám, když k němu dojdu.

Rychle mě chytne za ruku a táhne směrem k autu, copak jsem nějaký hadrový panák? To nám to ale pěkně začíná. Autem po chvíli jízdy zastaví u jedné Starbucks kavárny v centru, jak originální.

„Vystupuješ?“ rychle vystoupím z auta a chytnu se jeho ruky, abychom jako štastný a zamilovaný pár mohly vejít do kavárny.

„Co si dáš?“ svou otázku zakončí rychlým polibkem a přivine si mě ještě blíž k sobě.

„Čokoládový frappé, díky.“ Myslím, že se nominuju na další předávání oskarů.

„Co to bude?“ s úsměvem se nás zeptala slečna za pultem.

„Dvě čokoládový frappé,“ nadiktuje jí Harry naši objednávku.

Vezmeme si naše už plné kelímky a jdeme zpátky k autu, kde nás obklopí asi padesát holek. Všechny si nás fotí a natáčí, no myslím, že ná dnešní úkol jsme splnily na jedničku. Harry se jim začne podepisovat a se všema se ochotně fotit. Zatímco já stojím úplně bokem, radši.

„Kdo je ta holka?“ zeptá se Harryho asi sedmnáctiletá blonďatá holka a ukáže na mě.

„To je moje přítelkyně.“ přivine si mě blíž k sobě a políbí na tvář. Ještě chvíli se tam Harry se všema baví. Za tu dobu jsem stihla dopít obsah svého kelímku a než nastoupím do auta, vyhodím ho do nejbližšího koše. „Teď pojedem ke mně domů a ty tam musíš zůstat alespoň dvě hodiny, aby to nevypadalo podezřele.“ Nepříjemný Harry se vrátil.

Celá cesta probíhala v tichosti, mohl by alespoň zapnout rádio, když už mlčí. Zastavil před ohromným domem. Vystoupíme a zase ruku v ruce jdeme dovnitř. Že mě to ani nepřekvapuje, jakmile se za námi zavřou dveře, začne se ke mně zase chovat jako by mě neznal.

„Obývák je támhle.“ Nemůžu prostě sedět tady v chodbě?

„Dobře,“ vydám se směrem, kterým ukazoval.

„Dáš si něco k pití?“ zeptá se mě Harry z kuchyně.

„Třeba colu, děkuju,“  sednu si na pohovku a čekám až mi podá plechovku s colou.

„Musím si něco zařídit, tak si zapni třeba televizi,“ jen co to dořekne vyběhne schody nahoru, nejspíš do svého pokoje.

Jo jasně, klidně tady budu dvě hodiny sedět a koukat do zdi.