Friend or girlfriend

Untitled Part 81

Když James odjel do Oxfordu, rozhodla jsem se vrátit ke klukům. Vejdu do menší chodby, kde si sundám boty a pokračuju do obýváku. Doufám, že nepotkám Zayna, protože ráno vypadal vážně naštvaně.

„Ahoj,“ pozdravím Harryho, který se kouká na televizi.

„Byl tady Liam, jestli nepůjdeme na večeři,“ odvrátí svůj pohled od televize.

„Jo klidně v kolik?“ Nic se včera nestalo, prostě se budeme držet téhle teorie a všechno bude v pohodě.

„V 5 se tam máme sejít.“ Přikývnu na souhlas a jdu nahoru do svého pokoje. Je zvláštní, že za tu dobu, co tu sem tam přespím, tady mám i nějaké slušné oblečení.

Vezmu si na sebe černé rifle, nějaké tričko s decentním potiskem a přes něj si přehodím sáčko s vyhrnutými rukávy. Do menší kabelky přes rameno si hodím pár nejnutnějších věcí, jako je mobil, peněženka a klíče. Přesně o půl páté se vydám dolů, kde už na mě čeká Harry u dveří.

"Sluší ti to," usměje se na mě, když mě zahlídne. Nesmím se na něj dívat, protože bych jinak asi...„Můžem vyrazit?“ přeruší tok mých myšlenek a přitom se zase usměje. Jenom přikývnu na souhlas a vydám se za ním k autu.

***

Do restaurace dorazíme během necelých dvaceti minut. K mému překvapení, jsme v Itakante restaurant. Alespoň něco. Možná bych měla říct výhoda domácího prostředí.

Sedneme si s Harrym k jednomu ze stolů pro čtyři. Ani jeden z nás radši nic neříká, takže jenom tak sedíme a koukáme na skleničku s vodou, ve které plave plátek citronu. Skvělá zábava. Teď se málem potopil ale nakonec zase vyplaval, šikovný citron... Vážně jsem teď pochválila citron?

„Omlouváme se a zpoždění, ale je hrozný provoz. Čekáte dlouho?“ naši zábavu přeruší Liam, za kterým jde... Sophie. To jako vážně?

„Ani ne,“ odpoví mu Harry. No přesně to je deset minut a dvacet vteřin, ale já vám to nestopuju.

„Jsem Mike a pro dnešní večer budu váš číšník. Tady jsou vaše jídelní lístky,“ přijde k nám pro mě už známý číšník a každému podá jídelní lístek.

„Zlato, myslíš, že tu mají něco dietního a lehkého?“ přeruší ticho Sophie a podívá se na Liama. Málem se udusím citronem, co plave ve skleničce, zlý citron. Takže zlato? Harry na důkaz svojí podpory položí svoji ruku na moje stehno a lehce ho stiskne, přičemž se na mě povzbudivě usměje... no super ještě ty začínej.

„Máte vybráno?“ přijde po chvíli Mike s bločkem na zapsání objednávek.

„Já si dám grilované plody moře se salátem a rukolou,“ řeknu mu svoji objednávku a čekám, než to dořeknou i ostatní.

„Dobře, za chvíli to bude,“ Mike si všechno pečlivě zapíše a odejde.

„Nechápu, jak toho můžeš tolik sníst, to já si dát to co ty, tak druhý den budu mít nejmíň o kilo navíc,“ podívá se na mě s úsměvem Sophie. To by byla určitě katastrofa...

„Mám prostě rychlé spalování. Omluvíte mě na okamžik,“ zvednu se od stolu a zamířím na toalety.

*

„Iz?“

„Jamesi, já už nemůžu jsem na večeři, kam si sebou vzal Liam Sophii a…“

„No tak, přestaň. Pamatuješ, jak ti na střední chtěla Amanda sebrat tvojí roli?“

„Jo.“

„A tys jí řekla, že jestli se o to jenom pokusí…“

„Tak, že si to s ní vyřídím.“

„Přesně tak, takže se okamžitě přestaň litovat a nakráčej tam se vzpřímenou hlavou a ukaž jim, kdo je Isabela Dalia Berry.“

*

„Mrcha je zpátky,“ zašeptala jsem při sledování svého odrazu v zrcadle. Naposledy se zhluboka nadechla a vydala se zpátky.

U stojanů s vínem jsem viděla stát Mika. Skvěle. Ihned jsem se za ním tedy vydala.

„Slečno Berry,“ usměje se na mě Mike.

„Můžu mít na tebe prosbu?“

„Samozřejmě.“

„Mohl bys prosím moji objednávku zabalit sebou a přidat k tomu ještě dvě porce tiramisu a nechat mi to na recepci?“ řeknu mu svůj požadavek.

„Že se vůbec ptáte.“

„To není všechno,“ kousnu se do rtu.

„Proč mám pocit, že to je něco co se mi nebude líbit,“ podívá se na mě podezřívavým pohledem.

„Pochopím, když řekneš ne, ale mohl bys prosím přijít k našemu stolu, já bych do tebe omylem strčila a ty bys polil vínem šaty tý holky? Samozřejmě by to nebylo zadarmo.“

„Fajn.“

„Vážně? Tady máš... dvě stě liber,“ nadšeně mu do ruky vtisknu peníze.

„Je radost s vámi obchodovat, slečno Berry.“

Vrátím se k našemu stolu a sednu si na svoje místo vedle Sophie. Zrovna, když spatřím Mika, jak jde k našemu stolu s lahví vína, začne mi zvonit budík na mobilu. Skvělé načasování.

„Ahoj Wille, dobře přijdu za tebou do kanceláře,“ začnu neexistující rozhovor.

„Hrozně se omlouvám, ale budu muset odejít,“ zvednu se od stolu a čirou náhodou vrazím do Mika, který má v rukou láhev s červeným vínem. Tím nárazem se mu láhev lehce vysmekne a její obsah skončí na Sophiiných bílých šatech. Skvělá trefa.

„Pane bože, hrozně se omlouvám,“ začnu se omlouvat Sophii, která je rudá vzteky, alespoň ladí se šaty. Mám co dělat, abych se nezačala smát. Proto, co nejrychleji opustím restauraci.

"Se mnou si nezahrávej, mrcho."