Friend or girlfriend

Untitled Part 66

Vzbudím se s pocitem, že mě někdo drží v náručí. Opatrně se otočím a uvidím Harryho obličej, jak se ze spánku usmívá. Co se sakra včera dělo, mám úplné okno. Podívám se pod peřinu a zjistím, že mám na sobě jenom spodní prádlo a Harryho tričko. Pamatuju si, že mi ho půjčil, aby moje oblečení nesmrdělo kouřem, ale vůbec nevím, jak jsem se sem dostala a hlavně proč jsem polonahá. Dobře hlavně nepanikař. Určitě se to nějak vysvětlí. Podívám se na stále spícího Harryho, který má na sobě jenom boxerky...

„To ne,“ vydechnu zoufale a chytnu se za hlavu, která jako by měla každým okamžikem vybuchnout. Musím si vzít nějaký prášek. Alespoň, že to tričko je dost dlouhý. Opatrně odendám pryč Harryho ruku a vylezu z postele. Vezmu si na sebe nějaký svoje oblečení a jdu dolů.

„Dáš si kafe nebo čaj?“ podívá se na mě s úsměvem Anne, která stojí v županu u kuchyňské linky.

„Čaj bude stačit. Mohla bych poprosit o nějaký prášek na hlavu?“ vezmu si od ní šálek s černým čajem a mlékem. Jak britské.

„Samozřejmě, něco ti přinesu,“ během chvíle se vrátí s krabičkou léků proti bolesti. Doufám, že zaberou co nejdřív.

„Řekla bys prosím Harrymu, že za hodinu přijede jeho bratranec Matt s rodiči, tak aby vstal?“ přikývnu na souhlas a vydám se po schodech zpátky nahoru. Jak mě se tam nechce.

HARRY PO

Když jsem se vzbudil, natáhl jsem ruku na druhou stranu postele, kde by měla spát Iz. Jenže tam nikdo neležel a matrace byla studená, takže musela odejít před delší dobou.

„Oh, ty už jsi vzhůru,“ vejde do pokoje Iz. „Anne říkala, že už máš vstát, protože za hodinu přijede Matt.“ Úplně jsem zapomněl na tu dnešní oslavu. Vůbec se mi tam nechce, ne že bych neměl rád svoje příbuzný, ale prostě se mi tam nechce a být celý zbytek dne v saku.

„Jo díky, za zprávu,“ shodil jsem ze sebe deku a podíval se na lehce vyděšenou Iz, která na mě zmateně kouká. Sakra, vždyť já nespal v teplákách. Co si o mě teď musí myslet. A hlavně co si asi musí myslet, když se probudila polonahá a já toho na sobě taky neměl zrovna nejvíc. Tohle si nedomyslel Stylesi.

***

„Neviděla jsi Iz?“ zeptám se asi v půlce oslavy Gemmy.

„Myslím, že jsem ji viděla mluvit s Mattem.“ No skvěle, zrovna s ním. Pořád se musí s něčím vytahovat.

„Myslím, že nejlepší studenstkej bar v Oxfordu je kousek od Trinity Collage…“ zrovna jí vypráví zase nějakou věc, kterou se všude vytahuje.

„Neruším?“ Pokud jo, tak tím líp.

„Harry, proč jsi mi neřekl, že Matt chodí na Oxford?“ podívá se na mě s úsměvem Iz.

„Určitě se pak musíme dohodnut a někam zajít. A ne neberu jako odpověď,“ mrkne na ní Matt. Tak tohle přehnal.

„Ty se mě ptáš, proč jsem ti neřekl, že můj bratranec chodí na Oxford a sám o tobě vůbec nic nevím. Myslíš, že mě baví, když moje vlastní máma toho o tobě ví víc než já?“ naštvaně se na ní otočím, když Matt odejde.

„Mohl ses mě zeptat, ale já nevím, kdo se ze začátku choval jako bych mu úplně zničila život.“

„Když jsi opilá, je s tebou mnohem lepší zábava.“

„Cože?“

„Nedělej, že nevíš, včera jsem tě opil. Docela jsi mě překvapila, čekal jsem, že vypiješ skleničku a budeš tuhá.“

„A já jsem myslela, že ti můžu věřit.“ Tak teď sis to totálně podělal Stylesi. Rychle se otočila a vydala se pryč.

„Iz já…“ chytil jsem ji za ruku a tím se jí snažil zastavit.

„Nesahej na mě,“ svoji ruku mi vytrhla a odešla pryč.

***

Od té menší hádky jsem Iz neviděl, a to už oslava skončila. Takže, kde může být, prošel jsem snad celou zahradu a všech se na ní ptal. Asi jsem to trochu přehnal. Jedinej, kdo mi ještě zbýval, byla Gemma a ta ví snad všechno.

 „Tebe přesně hledám,“ uvidím jí, jak stojí u kuchyňský linky a nalívá si džus.

„Nepovídej?“ otočí se na mě s naštvaným pohledem. Co jsem jí sakra udělal?

„Už přes hodinu nemůžu najít Iz, neviděla jsi ji?“

„Jo,“ naštvaně mi odsekne. No, alespoň, že ji viděla.

„A řekneš mi kde?“

„Ne.“

„Gemm, no tak.“ Se chová jak malý dítě, ze kterého musím odpovědi páčit. Možná bych jí mohl dát sušenku výměnou za odpověď.

„Až mi řekneš, co se mezi váma stalo,“ začne mě probodávat pohledem

„Co ti je vůbec do toho?“

„To myslíš vážně? Takže podle tebe Iz brečela jenom tak?“

„Pohádali jsme se.“

„Tohle už vim, takže vyklop detaily,“ překříží si ruce na prsou.

„Prostě jsem na ní křičel a řekl něco, co jsem ani nechtěl a teď mě to mrzí. Řekla ti něco?“

„Jenom to, že je to všechno její chyba.“ Já jsem takovej idiot.

„Už mi řekneš kde je?“

„Spí u mě v pokoji, ale na to, že tam půjdeš, okamžitě zapomeň. Říkala, že jí není dobře a že si vezme nějaký prášek, tak ji nech aspoň trochu prospat.“ Přikývnu na souhlas a počkám, dokud neodejde do obýváku, abych mohl jít nahoru.

Otevřu dveře od jejího pokoje a nakouknu dovnitř. Iz leží schoulená na posteli a na tvářích má ještě patrné zaschlé cestičky od slz. Přidřepnu si k posteli a jednou dlaní ji odendám spadlý pramen vlasů za ucho, přičemž se srandovně zamračí. Opatrně ji zvednu do náruče a odnesu k sobě do pokoje. Proč jsem prostě nemohl být zticha...