Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

3. Doma

Procházeli kolem různých dveří, ale u jedněch určitých to se Char cuklo a zastavila se.

"Chceš jít dovnitř?" zeptala se potichu Freya, když viděla, jak Char na ty dveře zírá.

"Budu ve své pracovně," řekl pohotově Dimi a vypařil se. Pochopil, že sestry shledané po pěti letech potřebují chvíli pro sebe. Freya se na něj stihla vděčně usmát. On měl vzácný dar poznat chvíle, kdy má zmizet.

"Já-já nevím," hlesla Charleen. Za těmi dveřmi byla Alexova bývalá pracovna, ložnice a koupelna. Místnosti plné vzpomínek. Pro ni momentálně velmi bolestivých.

"Nemusíme tam chodit, Char," konejšila svou rozklepanou sestru Freya.

V Charleen to ale jen povzbudilo skomírající odvahu.

"Ne," vydechla, "musíme tam jít. Když jsem se vracela, počítala jsem s tím, že tomu budu muset čelit," řekla rozhodně a vzala za kliku. "Takže čelem vpřed."

Dveře nebyly zamčené, nebyl k tomu důvod a proto se ihned otevřely. Char automaticky sáhla po vypínači a místnost se rozsvítilo. Byla plná fotek. Než odešla za Lucim, udělala z této místnosti menší výstavku. Po zdech všude visel obličej zesnulého alfy. Někde se usmíval, někde měl ten svůj typický přísný výraz. Char přistoupila k jedné své oblíbené. Stál tam na zahradě u altánku a na tváři si mu pohrával lehký úsměv. Měl na sobě svou černou koženou bundu, ve které zemřel.

V Charleen probíhal doslova hurikán pocitů. Měla na sebe vztek. Kdyby se měsíc předtím nelíbala s Luciferem, kdyby byla v boji pozornější, teď by žila úplně jinak. Žila by s ním a všechno by bylo v pořádku. Také by neměla výčitky svědomí. Zemřel s vědomím toho, že mu zahnula a ona si to bude nadosmrti vyčítat. I když jí stihnul říct slova odpuštění, byla to pro ni útěcha rok možná dva. Pak se její pocit viny vrátil. On si ji vybral, protože mu přišla výjimečná a netrvalo dlouho, když jí řekl, že ji miluje. A myslel to vážně. A ona? Ona se nechala unést pocitem, že byla ke vztahu donucena. Teď by si za to dala facku.

Alex jí přece nikdy do ničeho nenutil a ona se zamilovala svévolně. Tak, jak to mělo být, to bylo.

A během pár sekund o všechno přišla.

Bříškem ukazováčku opatrně pohladila fotku a v tu chvíli se pustila do usedavého pláče. Hodně jí chyběl. Jeho úsměv, ledově modré oči, vůně i láskyplná hřející objetí. Po pěti letech pro něj opět brečela. Podlomila se jí kolena.

Freya svou padající sestru pohotově zachytila a odvedla na pohovku. Něco takového čekala.

"Cítím se hrozně," škytla Char mezi pláčem, "je to všechno moje chyba."

"Říkáš nesmysly. Nedal si pozor v boji, Charleen. Nedávej si za vinu něco, za co vůbec nemůžeš." Mezitím, co Freya mluvila, tu hromádku neštěstí vedle sebe objímala kolem ramen.

"Ale on věděl o mně a o Lucim," řekla Char po chvíli, když se trochu uklidnila, "než zavřel oči, řekl mi to. Víš, jak se cítím? Vždyť jsem ho zradila. A on mi při tom tak věřil."

"To byla pěkná blbost, souhlasím," Freya si v tomhle ohledu nebrala servítky. "Nikdy jsem ho neměla ráda," přiznala, když se na ní Char podívala, "jsme nebeské bytosti a on vládce pekel. Až se uklidníš, musíš mi to celé vysvětlit. Jak jsi s ním sakra vydržela pět let?"

Charleen jen bezmocně sklopila pohled do klína a hrála si se svými prsty. "Prostě jsem utekla, Freyo. Na tom není nic k nepochopení. Zbaběle jsem zdrhla," povzdechla si, "nezvládla jsem jeho smrt. Musela jsem pryč."