Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

29. Nejvyšší

Už notnou dávku chvíle jen seděl na posteli s obličejem schovaným v dlaních, a snažil se pochopit to, co mu jeho luna právě řekla. Ona stála u okna a pozorovala sníh. Říkala si, kolik času ještě asi má.

"Ty se sem vrátíš s tím, že už démon být nechceš, ale teď změníš názor. Musí být i jiné řešení... Jako démon přece..."

"Patřím Luciferovi, ano. Já vím, Alexi, ale to neznamená, že s ním přece hned budu. Nemůže mě k tomu donutit."

"Jenže jako Charlith nemůžeš být ani se mnou, ne?" zeptal se smutně.

"Ne," vydechla. Jako sukuba s ním opravdu být nemůže. "Sukuba by tě v posteli zabila, Alexi."

"To vím," hlesl. Spíš to bylo něco mezi tím hlesnutím a zamručením.

Vznikla nesnesitelná chvíle a Charleen to už pomalu přestávala zvládat. "Bylo by to jen na dobu nezbytně nutnou, pak bych ji zase poslala do Pekla, nějak..."

"Já nevím, Char, mně se to prostě nelíbí."

"A myslíš si, že mně snad jo? Zase se stát úplným opakem svého otce i sestry? Zase být ta zlá? Ale já nemám na výběr, chápeš? Prostě nemám," řekla naléhavým tónem a začala se oblékat.

Překvapeně ji pozoroval. "Nepůjdeš si ani lehnout?"

"Ne, nemám na to čas. Musím si vyřídit jeden moc důležitý hovor, a pak už musím začít jednat," řekla rozhodně.

"Zavoláš si Lucifera nebo co? Nestačil ti ten pokec na skále?" pronesl pohrdavě a v tu chvíli se již oblečená Char, jen se svetrem v ruce prudce otočila. "Co se divíš? Hledal jsem tě kvůli lovu a na tu skálu je přece dobře vidět z lesa, to už jsme si jednou ověřili," poznamenal jízlivě. Narazil na Charleenino první dostaveníčko s Luciferem.

"Tak alespoň víš, že ti nelžu," sykla tiše. Bublalo to v ní.

"Já vím, že mi nelžeš. Ale alespoň už vím, co je to tvé tajemství," řekl a Char si kvalitně povzdechla. "Stejně by mi to došlo. Jasně, že žárlí, krypl jeden," ulevil si.

Na to protočila oči. "Výborně, tak když už v tomhle máme jasno, tak ti snad může dojít, že ten, koho budu volat, nebude Satan, ale jeho přesný opak," pronesla tvrdým hlasem. Napřímil se a vykulil oči, ale to už se otočila a dopáleně odešla do pokoje pro hosty, do toho, ve kterém prve bydlela i ona.

Když tam došla, nejdřív se rozhodla pro jinou věc. Stoupla si k almaře, za kterou byl menší prostor a šmátla tam. Jak nahmatala to, co chtěla, spokojeně se usmála. "Jste tady, vy mršky." Vytáhla totiž krabičku cigaret. Měla naposledy, když se před rokem vrátila a teď si nutně potřebovala dát znovu. Došla na balkon a vlastním světlem si jednu tu zákeřnou tyčinku zapálila. Pozorovala své okolí a přemýšlela, co mu asi tak řekne. Hlavně, jak to řekne. S Nejvyšším to není jen tak nějaký rozhovor, musí s ním mluvit opatrně a hlavně přímo k věci, nesmí okecávat.

"Snad z toho nechceš dělat tradici," ozvalo se za ní hlubokým hlasem až nadskočila. Prudce se otočila, cigaretu, bůh ví proč, schovávajíc za zády.

"Nejvyšší," vyhrkla nevěřícně, ale on se krátce zasmál.

"Divíš se? Když na mě má pravnučka tak vehementně myslí, nejde to přeslechnout," pronesl. Poté se ale zamračil. "Típni to."

Okamžitě udělala, co po ní chtěl. Skoro celou cigaretu típla do sněhu na zábradlí. "Om-omlouvám se," vykoktala.

"Sice to nemám rád, ale v téhle situaci to pochopí i Bůh," řekl tiše, a tak Char došlo, že už vážně o všem ví. Jak jinak.