Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

32. Její temná stránka

Prstem mu přejížděla po tváři. Mlha postupně mizela. "Co-cože?" vykoktal. "Vždyť... co to-co to s vámi je?"

"Jako archanděl smrti mám dvě podoby, víš? Andělského vlkodlaka a tohle," sjela si před sebou rukama od hlavy až po boky, "je Charlith, královna Pekla."

"Al-ale-"

"Pšt," dala mu prst před ústa. To už na ni vlkodlaci opět dobře viděli. A na to čekala. "Očekávám od tebe něco jiného, ne mluvu," zapředla. Pak ho vzala za flígr a jedním trhnutím roztrhla tričko. "Víš, udělal jsi něco, co jsi dělat neměl, alfo Sarantosi," řekla skoro dotčeně, přičemž si prohlížela jeho tělo. Bylo poměrně svalnaté, ale na Alexe to nemělo. Ne, v jejích očích. Navíc si ho neprohlížela proto, že by se jí líbilo, ale kvůli něčemu úplně jinému.

"Co to má sakra bejt? Nechte mě na pokoji! Non-alfo! Tohle přece nemůžete myslet vážně! Vždyť je to démon!" křičel jí přes rameno. Už konečně dostal strach a démon to vycítil. Nedočkavostí se jí zachvěla křídla.

Ale čekala. Čekala na to, co odpoví jediný chlap na světě, kterého miluje celou svou bytostí. Jak světlou, tak i tou temnou.

"Právě proto, že je to démon, je teď u tebe. Neruš ji v její práci," pronesl skoro nezúčastněně. Charlith se uchechtla.

Během působení té mlhy totiž ve zkratce Bjornovi a Richardovi vysvětlil, o co tu jde. Oba z toho měli hlavu "v pejru". Tak anděl nebo démon? Ale pravda byla, že byli zvědaví. Všichni čtyři. Byli to vlkodlaci, viděli už různá zvěrstva, každý z nich už tolikrát mučil, ale tohle mělo mít podle Alexových slov "jiné grády". A taky mělo.

"Chtěl jsi mi znásilnit sestru," zavrčela najednou. Se všemi ten hlas trhnul, byl hluboký, s ozvěnou. Démonický.

"Ne-nechtěl," vykoktal. Děsilo ho, jak si ho prohlíží.

Ona totiž zhodnocovala, kolik toho vydrží.

Ale v tu chvíli, kdy zalhal, vztekle vykřikla: "Nelži tu královně Pekla!" Až vlkodlaci za ní vykulili oči. Tedy kromě Alexe, ten zakroutil hlavou.

Sarantos se z toho chtěl nějak vykroutit, ale nedala mu prostor. "Mám toho už dost." A s těmi slovy natáhla levou ruku, aby se se z jejích nehtů vytvořily drápy. Doslova vystřelily. Ty posléze silou zabořila do jeho hrudi. Bolestí zaječel a ječel dál, když je trochu vynořila a jela s nimi až doprostřed jeho břicha. Nechtěla ho rozpárat tak, aby se nemohl zacelit.

Když démon totiž chtěl, mohl ubližovat tak, aby se tělo jeho oběti po chvíli opět obnovovalo. V Pekle to bylo běžné, ani to jinak nešlo, ale u živého to bylo něco jiného. Démon na to musel myslet. Musel při mučení chtít, aby se zranění jím způsobená za pár sekund hojila, jinak by se to přirozeně nestalo, a tak by z toho neměl žádnou "srandu".

A kdyby v něm nechala ty drápy zabodnuté celé, akorát by ho rozpárala tak, že by mu vypadly vnitřnosti, a to teď vážně nechtěla. Možná později.

V tu chvíli, kdy ho drápala, se vlkodlaci překvapeně přiblížili, jestli se jim to náhodou nezdá.

"Né, prosím né!" ječel Sarantos.

Charlith se sladce usmála a vzala ho pod krkem. i tam do něj také trochu zabořila drápy. "O co prosíš?" zašeptala mu do ucha.

"O milost," zakňučel.

Šíleně se zasmála a stiskla. Byla velmi blízko míše. "Vskutku?" A druhou rukou, už také s drápy, ho pořezala na hrdlu. Potom věnovala pozornost jeho pažím, které také nepěkně označkovala, ale trochu víc, než trup a krk. Na jejich vrchní části si to mohla dovolit. Když se dostala ke hřbetům, nespokojeně mlaskla a otočila se. Na moment se zasekla, když viděla čtyři chlapy jako hory překvapeně zírajíc těsně u mříží.