Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

60. Sám

Bezduše hypnotizoval strop. Cítil se, jako by z něj někdo vysál veškerou životní energii a sílu. Nic se mu nechtělo dělat, nikoho nechtěl vidět. Nechtěl mluvit, pomalu ani dýchat. Byl smutný a zklamaný. To, že jí musel potlačit Pouto, ho neskutečně bolelo. Vskutku ho jen potlačil, protože moc dobře věděl, že se časem jejich city staly skutečnými, ne jen z vlkodlačího vlivu. Proto nedokázal učinit razantnější krok. Nedokázal si představit, že by ji už nikdy neviděl, že by ji už nikdy neobjal, necítil její vůni, nepolíbil ji. Usoudil ale, že jim pauza prospěje, ba co víc - že ji potřebují. Neřekl jí o tom záměrně, protože chtěl, aby se cítila volná. Plánoval ji sledovat, co bude dělat, jak se k tomu "rozchodu" postaví. Jestli si někoho najde, nebo jestli zůstane sama. Také chtěl, aby sílu Pouta necítila a mohla se tak uvolnit a dle jejích slov "racionálně přemýšlet bez vlivu", což jí teď umožnil. Pouto se zesílí pouze tehdy, až to udělá on sám. Bohužel ho tím potlačil i sobě, ovšem mnohem méně. Pořád ji dokázal zavětřit lépe, než kdokoli jiný. Navíc ji miloval, neskutečně moc. Byla celý jeho svět, jeho život. Nechtěl po svém boku nikoho jiného, nikdy. I když ho dokázala opravdu nelidsky naštvat, neuměl se jí vzdát. Byla jeho závislostí.

Ale jelikož takové odloučení nikdy nezažil, nevěděl, jak se s tím teď srovnat. Běžně, když byl ve špatném rozpoložení, běhal na lov. Pokaždé to nějaké velké zvíře odskákalo a on se pak vrátil poměrně uklidněn, někdy. Někdy mu nepomohlo ani to a právě teď věděl, že to je přesně ten příklad. Nepomůže mu nic. V jeho duši bylo prázdno. Ona byla vždy jeho slabinou a proto tušil, že to bez ní stejně dlouho nevydrží.

Představa, že by mohla dokázat být s někým jiným, ho doháněla k nepříčetnosti. Nejradši by ji zamkl pod zámek a schoval před celým světem, nikomu neukazoval.

Tu nádhernou, nebeskou bytost.

Musel se hořce uchechtnout. Jaká to zkurvená ironie osudu. Byla až nadpozemsky krásná. Sametová kůže, drobné pihy po celém obličeji. Kulatý, roztomilý nosík. Celkově měla sic podlouhlý, ale jemně zaoblený obličej. Byla roztomilá. Dlouhé hnědé vlasy, neobyčejné zelenohnědé oči s oranžovým kroužkem kolem panenky, kterým se dokázaly protáhnout zorničky do vlčích. V takových chvílích zelenohnědá vždy zmizela nahradila ji stříbrná. Jasný znak toho, čím se narodila. Jak se měnila v archanděla, panenky i duhovky jí vždy zmizely a oči jen zářily stříbrnou barvou, když byla ještě andělem, tak bílou. V jejích vlasech se objevily bílé proužky, něco jako melíry. A ta křídla? Bože, ta křídla... Miloval je. Miloval pohled na ni, ať už byla v jakékoli podobě. Dokázal by se na ni dívat hodiny a hodiny. Pokaždé, když se usmála, objevily se jí na tvářích poměrně výrazné ďolíčky, které také tolik miloval.

Nebo třeba, když ležela pod ním, to byl také pohled "za všechny prachy".

Musel zatřást hlavou. Byla pryč, na dlouho. Věděl, že se od ní bude muset nějak odloučit, aspoň na pár měsíců, ale netušil jak. V žaludku mu navíc ležel Lucifer, protože tušil, že jakmile se o jejich rozchodu doslechne, bude se o ni zase zajímat a při té představě nejen že zavrčel, ale také mu přeskočil obličej na vlčí a zpět. Vzteky praštil do zdi, ve které poté zůstala díra. Moc dobře si uvědomoval, že je právě jeho nezdravá žárlivost je jeden z důvodů, proč to musel udělat, proč se Charleen chtěla rozejít. Ale ona taky nebyla bez viny. Neustále mu odporovala a hádala se s ním. Když už to vypadalo, že se bude chovat vzorně, zase to nějak zkazila. Štvalo ho to. Snažil se ji přijmout takovou, jaká byla, ale nešlo mu to. Prostě to nešlo. Musela si sama uvědomit, zda jí vztah stojí za to, aby někdy zkrátka ustoupila a mlčela.

Jeho otec byl velmi přísný a jeho tresty by lidem přišly jako týrání dětí, ale u vlkodlaků to bylo prostě jiné. Byly to bytosti stvořené pro to, aby mnohdy zabíjeli. S tvrdou náturou, byli neústupní a měli horkou krev, takže i výbušní. Nehledě na obrovskou sílu, rychlost a špičkové smysly. Alfa Sergej své syny přesně tak vychovával. Vštěpoval jim nejen odvahu a tvrdošíjnost, ale také tvrdohlavost a neústupnost. Když udělali něco, co se mu nelíbilo, prostě je pokousal. Ne uhodil, pokousal. A vlčice byly také takové, ale hlavně měly být případně vzornými družkami, které svého druha prostě musí poslouchat. Neexistuje vlčice, která by se se svým druhem hádala, dokonce i Freya je povahou, jako kdyby se už jako vlkodlak narodila. Tak proč taková nemohla být i její sestra? Proč měla stále potřebu mu odporovat a hádat se s ním? Nechápal to, byly sestry, ale každá naprosto odlišná.