Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

58. To nejtěžší v životě

Charleen ležela ve své posteli a zírala do stropu. Ruce měla položené na břiše tak, že vypadala jako nebožtík v rakvi. A také si tak přišla. V krku jí ještě doznívalo pálení z toho bolestného křiku, od kterého už pár hodin uběhlo. Nejdřív nemohla ani mluvit. Jako kdyby jí v lese poté, co se nechala Alexem svést, plně došlo, co se vlastně děje.

Rozpadl se jí vztah. A navíc s kým? S vlkodlakem, s alfou, pro kterého už tolikrát plakala a naříkala. Pro kterého se kdysi všeho vzdala. Kvůli němu i několikrát zahodila svou hrdost a omlouvala se i proti své vůli. Muž, pro kterého bojovala nejen sama se sebou, to s ní vzdal. Byla to její vůbec první bolest z rozchodu a ona s ní neuměla naložit, neuměla se jí bránit, ale byla pravda, ze jeho názor sdílela. Žili v toxickém vztahu plném žárlivosti, smrti a krve. Nebyli obyčejnými lidmi a život jim to dával jasně najevo, kdykoliv jen mohl.

Zrovna, když si říkala, že snad nikdy nebude mít normálního chlapa, protože ani Lucifer rozhodně nepatřil mezi klasiku, se ozvalo zaklepání na dveře. Pomalu se posadila. "Dále."

Do pokoje nakoukla šedivá hlava Gréty. "Luno," oslovila ji tiše, ale ani Charleen neuniklo, že je smutná, a že to řekla, jako kdyby se s tím oslovením loučila. "Nesu vám čaj. Je v něm slabý odvar z vlčího máku, na příkaz alfy. Řekl mi, co se stalo," vysvětlila s ponurým výrazem.

Charleen vystřelilo obočí vzhůru. "Vlčí mák? Není pro vlkodlaky jedem?"

"Ano, ve větším množství skutečně zabíjí, ale v tomto ne. Jen musíte mít pro...," zhluboka se nadechla, jako kdyby říkala něco opravdu neslýchaného, "pro vzetí Pouta lehce otrávený organismus, aby se to povedlo. Alfa má už také svůj čaj," hlesla.

Charleen se při pohledu na ni stáhlo hrdlo. Grétě bylo očividně líto, co se děje a jak ji tak pozorovala, docházelo jí, že určitě není jediná, kdo už ve smečce ví, co se mezi ní a Alexem stalo. Také jí to bylo líto, neuvěřitelně moc.

Pomalu vstala a šla k ní. "Díky, Gréto." Snažila se o úsměv, ale vzhledem k výrazu staré vlkodlačice, která se tvářila, jako kdyby měla Charleen umřít, se jí to moc nepovedlo.

"Nemáte vůbec za co. K dalšímu kroku budete zavolána," pípla a kvapem odešla. Char jasně viděla, jak se jí leskly oči a když osaměla, začala také brečet, stejně jako hospodyňka na chodbě.

***

Vždy, když jí bylo úzko, buď létala na skálu, nebo chodila k Alexovu hrobu. Teď na let sílu neměla, po tom horkém čaji se jí motala hlava a dělalo se nevolno. Poté, co ho nakonec vyzvrátila, se rozhodla svůj stav rozchodit. Chtěla se o to alespoň pokusit, i když věděla, že už má lehce otrávený organismus, protože se tento jediný jed, který dokáže přemoci tělo vlkodlaka, už očividně dostal do jejího krevního oběhu. Zkurvená ironie, pomyslela si, protože k ukončení toxického vztahu je potřeba zrovna jedu.

Došla na hřbitov, cestou se snažila ignorovat veškeré lítostivé pohledy smečky. Ale když místo Alexova hrobu spatřila jen čerstvě zasypanou díru hlínou, hrklo v ní. Chvíli na to jen překvapeně zírala, dokonce se rozhlédla kolem dokola, jestli není na špatném místě, ale nebyla. Museli ten hrob zrušit, když byla ve Vortexu. V tu chvíli jí došlo, že se opravdu všechno mění. Tentokrát nepláče, protože zemřel, ale protože se rozešli. Na chvíli ji to ochromilo.

Časy se mění...

Najednou se jí podlomily nohy a ona by byla dopadla na zem, kdyby ji někdo nechytil. "Charleen, u všech vlků!" ozval se za ní hlas bety.

Rychle se narovnala a odtáhla. "Eh, děkuju Dimi. Je mi neuvěřitelně špatně," hlesla. Dokonce ho ani nezaznamenala přicházet, až tak zle jí bylo.