Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

22. V knihovně

Zachytil ji akorát ve chvíli, kdy procházela kolem něj. Vzal ji za loket a strčil zpět před sebe. "Jakou frustraci?!"

"Slyšels," odsekla. Když spatřila jeho zorničky, v duchu se uchechtla. "A teď mě prosím omluv, jdu si to udělat sprchou." Nedokázala si to odpustit. Prostě to nešlo. Chtěla ho naštvat. Věděla totiž, že by si nenechal ujít možnost jí delší dobu pozorovat. Sice netušila, jak dlouho tam byla, ale hádala, že už to notná doba bude. Navíc se cítila ponížená kvůli tomu, jak hrozně chtěl vědět, co četla. Zkrátka celá Charleen, no.

To s naštváním se jí rozhodně povedlo.

Když už byla za ním, zaslechla zavrčení, ale nestihla se ani uchechtnout. Zapomněla, že je nadlidsky silný i v téhle podobě. Během nanosekundy byla přišpendlená na zdi pod jeho tělem. "Cos to sakra řekla?!" výhružně zavrčel. Doslova.

"Dneska vážně špatně slyšíš," pronesla uštěpačně, ale Alex v tu chvíli udělal něco vážně divného. Lidský obličej mu přeskočil na vlčí a zase zpátky. Dost ošklivě u toho vrčel a snad jednou i štěkl. Co mu je? Podivila se. "Ty ses vážně naštval koukám," pronesla jakoby nic. Věděla, že kdysi by se začala strašně bát a chtěla by utéct, jenomže... Tohle ji vyděsit už nemohlo. "Ale tohle na mě laskavě nezkoušej." A s těmi slovy ho silně odstrčila. Překvapeně zavrávoral. Ona se vztekle otočila, aby odešla dveřmi, které byly vedle. Jo, vážně po ní vyletěl a natlačil na zeď, která byla až na druhé straně místnosti. Jenomže, jak zmáčkla kliku, silně vydechla se zavřenými víčky. Bylo zamčeno. Tak fajn. V otočce rozvinula křídla. "Chceš se rvát, nebo co?!" křikla.

"A co bys udělala, kdybych řekl, že jo?!" Vážně byl naštvaný. Ani pořádně nevěděl proč. Vždyť to byla úplná blbost. Spíš ho rozčílil její přístup. Nakonec je po těch letech asi stejná.

Charleen na něj překvapeně zírala, ale pak byla třemi kroky u něj a strčila mu do hrudi. Silně. K jeho překvapení odskočil, ale na nohou se udržel. "A to jsem do tebe jen drkla! Nezapomeň, že jsem vládla Peklu, sakra! Nebojím se tě! Dokážu nahnat mnohem větší strach než ty!" prskala.

"A co jako? Zase do něj zdrhneš, nebo co?!" zařval dopáleně dřív, než to mohl zastavit. Zalapala po dechu. On by si v tu chvíli dal nejradši pěstí. "Charleen...," pronesl tiše.

Beze slova stáhla křídla a objala se rukama. Tohle byla rána pod pas. A tvrdá. Do očí se jí nahrnuly slzy. "Otevři ty dveře," vzlykla.

"Charleen, já-"

"Otevři ty ztracený dveře!" vykřikla.

"Ne!" Potřeboval ji tam udržet, aby se jí mohl omluvit. Za žádnou cenu ji nechtěl pouštět ven. Nejspíš by zase odletěla. To nechtěl riskovat. Jenže ona dala ruce podél těla a ty začaly jiskřit. Kurva!

"Jestli mi neotevřeš, otevřu si sama," pronesla výhružně, ale nakřáplým hlasem.

"Char, neblbni."

"Alexi!" křikla a natáhla ruku ke dveřím.

"Omlouvám se!" vyhrknul s dlaněmi před sebou. Ježiši, zbourala by půlku domu!

Překvapeně zamrkala a stáhla ruce zpět, jejichž jiskření se postupně ztrácelo, až bylo pryč úplně. Už si myslel, že má vyhráno, ale ona opět vyvolala křídla a ovinula se jimi kolem dokola, aby se k ní nemohl dostat, protože pak začala usedavě plakat a nechtěla, aby ji objímal. Ne po tom, co řekl.

"Char, omlouvám se. Vážně jsem nechtěl," pronesl naléhavě, ale nedočkal se žádné reakce. Jen bezradně pozoroval, jak mu tam jeho andělská družka pláče. V tu chvíli se opravdu nenáviděl. Že já nedržel hubu a radši se s ní nezačal prát! Jenže těžko říct, jestli by to taky nedopadlo špatně. Přece jenom, jejich poslední rvačka dopadla její smrtí. No, byla to situace zase na dvě věci. Horlivě přemýšlel, jak ji uklidnit a usmířit se, když v tom se zpoza křídel ozvalo ubrečené: "Já nechtěla."