Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

70. Vše si vyjasnit

"Chyběla jsi mi," šeptl po chvíli ticha.

"I ty mně," zahuhlala mu do silné, potetované hrudi. "Hodně," dodala.

"Nejspíš jsme tu... pauzu potřebovali."

"Rozhodně. Díky tomu aspoň vím, jak můžu zaručeně zešílet," poznamenala a opřela se na lokti. Podíval se na ni. "Pouto nepouto, málem mi přeskočilo," řekla uvědoměle.

Samolibě se usmál. "To jsem ti vážně tak chyběl?"

Protočila oči a tiše zaúpěla. "Ne, ty toho prostě nenecháš, viď?"

Krátce se zasmál a jí také zacukaly koutky. "Jenom tě provokuju, vždyť mě znáš." Pohladil ji po tváři. "Já na tom nebyl o moc líp, Char. Zamiloval jsem se, copak na tebe jde jen tak přestat myslet?" hodil otázku do éteru, aby si posléze sám odpověděl. "Ne, to je nemožné. Jsi moje životní družka, bolelo to," přiznal tiše.

Trhaně se nadechla a zamrkala. "Kdo by kdy řekl, že se zrovna já zamiluju a ještě do někoho, kdo je mnohem dominantnější," zakroutila hlavou a pro sebe se pousmála nad tou ironií.

"Jo, byl jsem, jsem a budu, vždycky. To se nikdy nezmění a ani to nejde změnit. Nedokážu svojí přirozenou podstatu potlačit," poznamenal, stále jí upřeně pozorujíc.

"Já vím," řekla s úsměvem. "Nebyl den, kdy bych nad tím nepřemýšlela. Dokonce jsem se chtěla sama vrátit, ale nevěděla jsem jak." To už se tvářila vážněji i navzdory tomu, že leželi nazí v posteli.

"Já taky, od začátku, až na to, že jsem měl v hlavě jasný plán."

Natočila hlavu na stranu a přimhouřila oči. "To mi už tak nějak došlo, když jsi mi řekl, že jsi mi Pouto nevzal. Spíš mi řekni - jak tě to napadlo?"

"Nedokázal bych se tě vzdát ani za nic na světě, Charleen, vždyť to víš," řekl, jakoby to snad nebylo nad slunce jasné.

"Nevypadalo to tak," poznamenala.

To protočil oči on. "Jsem alfa, musím se umět přetvařovat, ale přece jsi má družka, vtiskl jsem se do tebe, označil si tě, a jsem vlkodlak, u vlka," zdůraznil, "tak jak bych ti mohl jen tak vzít Pouto? Navíc bych to taky nemusel přežít."

Narovnala se do sedu. "Ale tos mi neřekl, když jsme se o tom bavili!"

Posadil se k ní. "A co jsem ti v tu chvíli asi tak měl říkat, když jsme se oba chtěli rozejít? "Vezmu ti Pouto, pak nejspíš znovu umřu, ale to je v pohodě, protože ty si budeš žít vesele dál?" naznačil prsty uvozovky, "asi ne, že? Četl jsem, že to velmi bolí a čím silnější vlkodlak, tím je větší pravděpodobnost, že to nepřežije, ne kvůli fyzické bolesti, ale psychické. Vlkodlaci jsou bytosti, které přežijí velmi vážná zranění, ale příroda musela být spravedlivá, proto máme oproti tomu mnohem citlivější mysl a Pouto je pro nás svaté, vždyť to víš," pověděl.

Dívala se na něj jako na zjevení. "No, ne tak úplně, teda teď už jo. Vím, že jste, vlastně jsme, citliví na Pouto, ale myslela jsem, že smrt přijde jen ve chvíli, kdy jeden z druhů zemře, ne když se spojení přeruší." Odmlčela se. "Nikdy mě plně neinformuješ, tohle jsi mi měl říct."

"A čemu by to pomohlo? Chtěli jsme od sebe, oba. Kdybych ti to řekl, akorát by nám to ten rozchod neumožnilo a dál bychom se hádali jako vzteklí psi."

Vytáhla obočí při tom přirovnání. "Odkdy ty používáš takové metafory? Psi? Cože to?"

Uchechtl se. "Procestoval jsem půlku světa. Asi jsem to někde pochytil."