Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

51. Šok, zklamání a zoufalost

"Char," prišla k ní Freya a objala ji.

"On ho zabije," hlesla a rozbrečela se.

"Já vím," pípla a držela ji tak dlouho, dokud se alespoň trochu neuklidnila.

"Teď jsou dole, že?"

"Co vím, tak ano."

Charleen s brekem zakroutila hlavou. "Nechápu to, nebyl takový!" Freya ji vedla ke schodům.

"Ale on vážně pochybil, Char. To musíš uznat i ty. Porušil vlkodlačí zákon. Vzpomeň si na Sarantose," podotkla konejšivě.

"Ten tě ale napadl! Mě Tobias ne. Jen mě políbil. Něžně, nic po mně nechtěl. Bez nátlaku," bědovala. "Navíc mi vyznal lásku," hlesla a sestra ji jen tak tak udržela na nohou, aby neupadla, když se jí zase podlomila kolena.

"Char, mně je to taky líto. Moc. Ale všechno se to tak blbě sešlo." Vyšly schody. "Alex se mě zeptal, kde jsi. Nevěděla jsem, co se děje. Vážně mě to mrzí."

"No, on očividně věděl moc dobře," cekla Char. Zbytek cesty byly ticho a když došly před alfovy dveře, Charleen jí poděkovala a poslala ji pryč, že chce být sama. Freya jí oponovala, že právě naopak potřebuje společnost, ale Char jí zavřela před nosem.

***

Zvládla se osprchovat a převléknout do legín, tílka a svetru. Alex se hodiny nevracel. Tušila, co dělá, ale nechtěla si to za žádnou cenu přiznat. Archanděl přece nemůže chodit s vrahem...

Měla velké nutkání jít do sklepa, ale najednou jí chybělo odhodlání. Místo toho seděla na pohovce v jeho pracovně, a houpala se dopředu a dozadu. Oči měla podlité krví a nateklé od pláče. Nepěkně zasakrovala. Jak by se jí teď hodila vždy neohrožená Charlith...

Najednou se dveře rozletěly a v nich stál Alex. Charleen se při pohledu na něj zděsila. Oči mu ještě svítily vlkodlačími, na tváři vražedný výraz. Čeho si ještě všimla bylo, že se někdy stačil převléknout. Měl na sobě potrhané džíny a černé tílko. Ruce měl od krve. I obličej. Oblečení také, byly na něm znát zasychající skvrny. Vlasy rozcuchané a také zkrvavené. Vypadal, jako kdyby právě vystoupil z lázně hraběnky Báthory. Netušila, co má říct.

Zamračeně na ni pohlédl, poté si ale povzdechl a rázným krokem zmizel v obýváku. Ovšem jakmile zaslechla tekoucí vodu, prudce se zvedla a vyletěla z pracovny. Běžela k jediným dveřím. K těm, co byly dole pod schody, vždy zapečetěné velkým zámkem. Teď ale ne. Betonové schody brala po třech, div neupadla. Pod nimi byl Bjorn, Dimitri, Richard, Gustáv, Silviju a Nikolajevič. Bojovníci. To jí samo o sobě vypovídalo o tom, co se stalo.

Jak ji spatřili, oni samotní se mírně vyděsili. "Luno, nechoďte sem," ozval se Silviju. S Nikolajevičem ji zahradili cestu, ale ona, hnána touhou tam jít, je za pomoci magie rukama odstrčila tak prudce, až se oba zapotáceli. Ani netušila, jak to udělala, ale ihned zabočila doleva.

"Luno, běžte pryč!" Bjorn, ale pozdě. Charleen naprostým vyděšením zalapala po dechu, když na zdi, kleci a na zemi v mučírně, viděla krev. Vzápětí i spatřila, čí byla. V cele se na různých místech povalovaly části dříve lidského těla. Rozklepaně došla blíž a spatřila hlavu.

"On mu urval hlavu!" vyjekla v panickém záchvatu pláče.

"Roztrhal ho," ozval se vedle ní Dimitri, objal ji kolem ramen a mírně k sobě přitiskl. "Charleen, takhle to ve smečkách chodí běžně. Trest smrti. Alfy. Nedívej se na to a jdi prosím pryč."

"Jak jsi to mohl dopustit?" odtáhla se od něj a praštila mu do hrudi tak silně, že musel o dva kroky zacouvat.

"Cože?"