Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

72. ... no, tak není

Charleen probudil smích. Byl ženský a v zásadě i příjemný. Akorát jí pár vteřin po procitnutí došlo, čí je. Vymrštila se do sedu a rozhlédla. V tu chvíli nechápala. Místo toho, aby seděla na měkké matraci vedle svého druha, cítila pod sebou jehličí a studenou zem. Byla v lese, její okolí obklopovala bílá a neprostupná mlha. "Alexi?" křikla do prázdna. Nic.

Pomalu se zvedla a zbystřila smysly, ale ani očima andělského vlkodlaka nedokázala tou bílou tmou prohlédnout. "Lilith, co to má být?" zavrčela. Nechápala, co se děje. Zdá se jí to? Ale proč jí je najednou taková zima? Odpovědi se jí prozatím nedostalo. Pokusila se mlhu rozehnat světlem, když to nepomohlo, požádala živel vody, jenž je s mlhou úzce spjat. Nic, žádná reakce. Najednou se s živly nemohla spojit. Pocítila první záchvěvy strachu.

Pomalu se vydala kupředu, snažíc se zaregistrovat jakýkoliv případný pohyb, nebo něčí přítomnost. Udělala pár kroků, když se před ní mlha najednou rozestoupila a ona spatřila tělo ležící na zemi. Naběhla jí husí kůže a dech se zadrhnul, když poznala, komu patří. Byl to její druh. "Alexi!" vykřikla zděšeně a rozeběhla se k němu. Asi dva metry od něj ale zcepeněla a nedokázala se pohnout dál. "Ne!" Šila sebou a snažila se vymanit z jakéhosi neviditelného sevření, ale nešlo to. Jakoby jí nohy přirostly k zemi. Mohutné tělo alfa vlka leželo nehybně na zemi, bledší než obvykle. Hruď se nehýbala. "Co jsi mu udělala?!" křičela. To už odpověď dostala.

"Slíbila jsem ti přece, že tě připravím o vše, co miluješ."

Stále sebou trhala. "Ne! Jak jsi to mohla udělat?!" plakala, věděla, že je mrtvý. "Jak můžeš být tak bezcitná?!" Místo odpovědi se kolem ní rozvířil prach, zemina a jehličí. Vír vzdouvající se kolem ní, jí po chvíli zamezil v pohledu na jejího druha. "Alexi! Ne!" křikla, již se slzami koulejícími se po tvářích.

Chvíli nic neviděla, než vír zmizel a ona se překvapeně dívala na dům svých rodičů ve Skyhoodu. Spíše na to, co z něj zbylo. Trosky jí připomněly vyprávění jejího otce, když zachraňoval Camille po útoku Lokiho, už jako temného ducha Azraela. "Panebože!" vyjekla a rozeběhla se k sutinám. Nohy ji už poslouchaly.

Hned v místě, kde bývaly dveře, našla tělo svého otce. "Tati," vzlykla a padla na kolena, aby ho pohladila po chladné tváři. Jeho pleť byla sinalá, oči zavřené, tělo celé od krve, jak ho rozdrtily ruiny. "Proboha ne, prosím ne," naříkala. V zoufalém pláči zaklonila hlavu a přitom pohledu si všimla další oběti, z poloviny zasypané. S námahou vstala a přelézající kusy domu, se k němu blížila. Až u něj si všimla, že není tak zcela zasypané, ale přes trup mu leží velký kus zdi. Byla to její matka, jejíž tělo bylo rozdrcené, jen hlava a nohy zůstaly vcelku. Vlasy bílé od prachu, ruce rozhozené kolem těla. "Mami, u celýho nebe!" zaječela. Čirá hrůza a silná bolest cloumaly jejím tělem. "Proč, pane bože, proč?!" Pohladila ji po čele. "Mami, maminko moje." Její hlas byl plný ochromující zoufalosti. Měla pocit, že jí pukne srdce. Snažila se z ní odvalit ten velký kus bývalého domu, ale najednou jakoby přišla o veškerou nadlidskou sílu. Jakoby se její pocity prolínaly i do fyzické podoby. Slábla.

Najednou opodál zaregistrovala pohyb. Vzhlédla. Její mladší sestra se opírala o kus kamene za sebou. "Freyo!" vykřikla a z posledních sil se zmátořila, aby vstala a dobelhala se k ní. Modrooká brunetka s bílým práškem ve vlasech ještě žila a dívala se přímo na Charleen. Z nosu a úst jí vytékaly pramínky krve. "Freyinko, proboha, vydrž. Pomůžu ti," vzlykla a přiložila jí ukazováčky na spánky. Snažila se najít jejího anděla a dodat mu sílu, aby společně zahojili všechna zranění, jež Freya utrpěla.

"Charleen," zachraptěla, "všechny nás zabije, já ti to říkala."

"Mlč," hlesla, "nenamáhej se. Já tě zachráním. Povedlo se mi to jednou, povede se mi to znovu," mluvila, ale stále nemohla najít postavu s bílými křídly uvnitř Freyi. Jakoby tam ani nebyla. "Přišla jsem o všechny, o tebe nemůžu. Zbyla jsi mi jen ty." Beta-luna se smutně usmála a pak jí klesla hlava. "Ne, Freyo! Sakra, prosím, ne!" cloumala s ní. "Prosím, sestřičko, nevzdávej to." Charleen škytavě brečela. Skoro ani nepopadala dech.

Najednou to s Freyou škublo, hruď ji krátce zazářila rudým světlem. Pak mladší otevřela své modré oči a upřela je na svou sestru. Dřív, než mohla starší cokoliv říct, zaradovat se, promluvila Freya. "Není to skutečné," pípla.

"Cože?" nechápala.

"Není to skutečné. Nic z toho. Je to vidina, kterou vám vnukla původní." To už nebyl Freyin hlas, navíc se její oči zbarvily do ruda. Charleen sebou trhla a odskočila od ní. "Jste v jiné dimenzi, použijte svého archanděla a vymaňte se," naléhal démon.

"Terezith?" vydechla non-luna překvapeně. Poznala ji dle hlasu.

"Ano," šeptla. "Mohla jsem se projevit až teď, protože už nedává pozor." Pomalu se zvedla, podoba Freyi mizela a nahrazovalo ji spálené maso, kůže démona. "Ohlédněte se." Charleen to nejistě udělala. Podoby jejího otce a matky, dokonce tam byl i Alex, se měnily v to, čím byly doopravdy. "Mirabeth, Girathe," zadívala se na Alexe a málem ji kleplo. "Farethe! I ty?!" Smutek pomalu mizel, ale zmatení přetrvávalo. Zmatení, které se začínalo míchat se vztekem.

"Paní Charleen, omlouváme se," promluvil Fareth, jež na sebe vzal podobu alfy, ale teď už vypadal jako démon, stejně jako ostatní. "Museli jsme. Donutila nás. Našeho pána přemohla, nevíme jak, ale je v bezvědomí," vysvětlil.

Charleen se skoro postavily vlasy hrůzou. "Jak může někdo jiný, než Bůh, přemoci Ďábla?!" vztekla se. "To je nemožné! Děláte si tu ze mě srandu?!" A v tu chvíli se jí rozjiskřily ruce. Překvapeně se na ně podívala. Její moc se vracela díky vzteku. Překvapivě, pomyslela si trpce. Démoni nejistě o krok ustoupili.

"Paní Charleen, vy víte, že jsem k vám loajální, i když nemusím. A můj bratr i sestry také. A nejsou jediní. My bychom vám nikdy nelhali. Já bych vám nelhal," řekl Fareth a přistoupil blíže. "Pod vaším vedením na nás vliv Lilith nemůže. Když nás pojmete za své služebníky, budeme patřit vám. Na dobu nezbytně nutnou."

Překvapeně se na něj podívala. "O tom jsem nikdy neslyšela. Jak by mohl archanděl velet démonům?"

"Když budou oni sami chtít, je to možné," přikývla Terezith. "Je to pekelné tajemství. Proto o tom nevíte."

"A když jsem byla vaší královnou? Proč mi to nikdo nikdy neřekl?"

"Nebyl důvod," řekl opět Fareth. "Byla jste démon, nemusela jste to vědět, protože jsme vás poslouchat museli, ale teď," přistoupil blíže, "chceme."

Rozhlédla se po ostatních. "Myslela jsem, že démoni nemají žádné touhy, kromě jediné."

"Jak kteří," ozvala se Mirabeth. "Záleží na hodnosti, ale to teď není důležité, protože původní už začala." Podívala se k nebi, které bylo šedé. "Boj započal."

"Cože?" vyhrkla Charleen. "Jaký boj?"

"Lilith útočí na vaší smečku. Slétli se tam již dva další andělé, ale prohrávají. Původní je silná a anděl ji nedokáže porazit," řekl Fareth.

"Jak to víte? Jste si jistí?" Opět pociťovala hrůzu a strach o své blízké.

"Vidíme to díky tomu, že tam bojují naši bratři a sestry. Mnozí z nich nechtějí, ale musí. Jejímu vlivu se odolávat nedá," vysvětlila Terezith.

"Musíme se odsud dostat!" sykla Char a začala jiskřit. "Musím se z této dimenze přenést. Zvládnete to sami?"

"Dostali bychom se domů, toto je součást pekelného světa, na Zem se ale sami nepřenesem," zakroutil Fareth hlavou.

"Chytněte se mě," rozhodla Charleen. Všichni čtyři tak bez zaváhání udělali. Poté rozvinula křídla. "Chtěla, abych v této dimenzi zemřela smutkem, uvidíme, kdo bude nakonec ten, jenž zemře," pronesla a silně máchla.

Chcete další kapitolu? PS: song si pusťte :) a je to hardstyle, tak pozor :D