Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

19. Na zimní terase

Odpočívala se svou sestrou v náruči. Naslouchala tomu tichu hlubokého lesa, ve kterém bydleli. Bylo to pro ni jako balzám na duši, i když jí stále něco říkalo, jakási záhadná vnitřní síla, že je něco špatně. Netušila co. Ano, myslela na slova své babičky, ale vše se zdálo být v pořádku. Zahnala své otravné podvědomí a zavřela oči. Bezděky svou milovanou Freyu hladila ve vlasech a po chvíli mohla slyšet její pravidelné oddechování. Pousmála se. Beta-luna hodně pracovala a pak to dopadlo takhle. Připomělo jí to, jak svou sestru uspávala, když byla malá. V těch dobách už sice obě věděly, čím jsou a že na zemi lidé nejsou sami, ale neměla ani páru o tom, že si ji vybere za družku samotný alfa. Vzpomínala na den, kdy se do ní vtiskl. Sice to bylo za jaksi nepříjemných okolností, ale co se z toho nakonec vyklubalo? Nejsilnější láska, jakou kdy cítila. Vlastně vůbec první.

Charleen s Alexem byli něco jako král a královna všech vlkodlaků na světě. Byť bych bylo mnohem méně než lidí, i tak bylo zařizování dost. Především papírování. Alfové často posílali dopisy s různými dotazy, či se něčeho dovolovali. Trest pro tamtoho, povýšení pro támhle toho a tak dále. Ona se starala hlavně o jejich sídlo. Rozpis služeb v kuchyni, úklid společenských místností a podobně. Ohledně vlkodlačí banky se všichni scházeli u alfy. On, jeho luna, Dimitri, Freya a Bjorn.

Jak nad tím teď tak přemýšlela, došlo jí, že má na zítřejší den službu v kuchyni. S Grétou samozřejmě, ta tam byla pořád, ale vždy ji byl přidělen někdo k ruce. Zestárla, už to bylo třeba. Ne, že by byla neschopná, to vůbec ne, ale předtím měla k ruce lidské sluhy, které Dimitri s Freyou propustili a bylo dohodnuto, že už se nebudou nabírat zpět. Bylo to tak lepší pro všechny vlkodlaky.

Takže zítra měla vařit. V hlavě jí začalo šrotovat, co udělá.

Jenže nakonec ji Freyin klidný dech také ukolébal ke spánku.

Zpomalený záběr. Sníh tál. Měnil se v šedavou břečku, ve které nechávaly dva páry nohou své stopy. Jakým směrem šly, neviděla. Viděla jen zem a ty stopy. Než u jedné z nich přistály krvavé skvrny. V tu chvíli se na zádech muže s plavými vlasy rozvinula černá křídla a ozvalo se bolestné zavytí.

***

Na čele jí přistál jemný polibek. Otevřela oči. V tu chvíli spatřila dva diamanty ve tmě, jak na ni s téměř hmatatelnou láskou shlížejí.

"Alexi," zapředla rozespalým hlasem. V první chvíli byla zmatená. Co to bylo za divný sen?

"Char, vy jste tu spolu úplně odpadly," pousmál se tiše, načež se oslovená podívala směrem dolů, kde jí s hlavou položenou na hrudi stále spala Freya. To už si všimla i Dimitriho, který seděl naproti, v zahradním křesílku a zjihlým pohledem pozoroval svou spící družku. Charleen to cítila úplně stejně. Freya byla vážně roztomilá, když spala. Vlastně byla roztomilá pořád, narozdíl od Charleen. Ona byla její opak. Zatím co Freya měla kaštanově hnědé vlasy a modré oči, ona měla vlasy v odstínu hořké čokolády a oči zelenohnědé. Ale pihy měly obě dvě.

"Ano. Ani nevím jak. Chvíli jsme si povídaly a pak mi takhle usnula. Nakonec to uspalo i mě," řekla tiše a jako důkaz si dokonce zívla. "Jak dlouho tu vlastně spíme?"

"Celý den, Char. Byli jsme s Dimitrim tak zažraný do práce, že jsme nevnímali čas," odpověděl.

"To je snad poprvé, co jste tak dlouho vydrželi bez nás," neodpustila si.

Bratři si ve stejnou chvíli odfrkli, čemuž se uchechtla.

"No, tak já si ji už odnesu," pronese tiše Dimi a zvedne se, aby následně svou družku pomalu vzal do náruče a pak se slovy: "Dobrou noc." Odchází.