Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

62. Ti, co zvlčili

Jak se pomalu blížila k jedné z horších čtvrtí v Northcity, pociťovala mimo jiné i pachy vlkodlaků a jeden je až moc převyšoval. Překvapilo ji, že ho cítí stále tak silně, ale v tuto chvíli ji nenapadlo nad tím hlouběji přemýšlet. Její mozek zaměstnávala jiná věc. Zapálila si už asi třetí cigaretu, nezastavujíc v chůzi. Byla nervózní hned z několika důvodů. Ze setkání s alfou a ze své první "práce archanděla smrti". Pokud by se padouch bránil, což o to, nic neodpovídá tomu, že by to nebyl člověk, ale spíš představa toho, že prostě zabije i jinak než v boji, jí byla nepříjemná. Ale nemohla s tím nic dělat. Byl to její úděl. Nejvyšší věděl, proč ho dal zrovna jí, jeho rozhodnutí nesměla zpochybňovat. Navíc to byl zloduch, který se vší spravedlnosti státu zvláštním způsobem vyhnul, tak to bylo na ní, aby svět pročistila.

Také chápala, že se toho měli účastnit i hlavní vlkodlaci, protože se jich to úzce týkalo. Navíc Alex jako non-alfa všem smečkám tvrdě zakázal útočit na lid, a on sám to nikdy nedělal. Tudíž musela ona. Proto měla v plánu i nabídnout svou pomoc v utajování vlkodlačí podstaty i ostatním klanům. Navíc byla také vlkodlakem, takže jejich tajemství bylo i její. Doteď to měli s moc mluvícími lidmi někdy těžké, takže hádala, že její pomoc jako archanděla smrti přijmou, protože tu navíc nikdy nikdo takový nebyl. Udržet vlkodlačí existenci v tajnosti bylo těžké, v lese se před nimi schovávat, když se tam objevili, ale muselo to být. Lidé se všeobecně bojí toho, co neznají. Smečky si snažily pomáhat skrze uvědomělé smrtelníky, ale ti také mnohdy nic nezmohli. Ne každý byl ochotný dělat špinavou práci. Ona neměla na výběr. Bůh chtěl svět zkrátka opět vyčistit.

Už byla za hranicí  "slušné" části města. Místem se celkově rozléhal smrad plejících odpadků, odpadních vod a jiných nehezkých věcí. Stěny domů byly posprejované nejrůznějšími graffiti. Některé se jí líbily, ale jiné přirovnávala ke čmáranicím dětí ze školky. Prošla sídlištěm až na druhou stranu čtvrti. Byla před zatáčkou, za kterou cítila už zřetelně veškeré pachy vlkodlaků a mohla tak rozpoznat, kdo tam je. Alexandr, Dimitri, Freya, Bjorn. Také Lesley a Zafrina, které se jako ty, co ho našly, musely zúčastnit, aby toho Charleen řekly více osobně.

Klapot jejích podpatků se rozléhal tichým, temným místem. Nešla rychle, nepospíchala. Měla čas. Dávala si záležet, aby nikdy nechodila pozdě. Vyšla zpoza rohu a opravdu - u velkého černého SUV, které dobře znala, postávali všichni výše zmínění vlkodlaci a už se dívali jejím směrem. Byla celá v černém. Vlasy sepnuté ve vysokém culíku, v zapnutém černém koženém křiváku a podobných legínách, s vysokými natahovacími kozačkami. Také měla kožené rukavičky, jen přes dlaně a klouby, zbytek prstů byl vidět. A protože šla před tím do Vortexu, byla výrazně nalíčená a v uších se jí houpaly velké náušnice ve tvaru černých křížů. Malý stříbrný křížek měla i na krku. Tyto boží symboly měly jasný důvod - to co Char dělala, byla totiž právě vůle boží.

"Vypadáš jako posel smrti," ozvala se Lesley udiveně. Holky jí přitakaly a muži mlčeli. V Alexovi se při pohledu na její temnou krásu bouřily veškeré hormony, které jako vlkodlak měl. Tuhle její stránku běžně miloval, tu zlou. Ale jen, když ji zrovna nepoužívala na něj.

Nejistě po něm hodila očkem. Také byl celý v černém, ale měl jen tričko s krátkými rukávy, které odhalovaly jeho svalnaté potetované ruce. Ostatní zvolili také tmavé barvy. "To taky jsem," odpověděla tiše. "Ahoj všichni." Odpovědí jí byly opětovné pozdravy, od alfy jen kývnutí.

"Chybí ti už jen červené oči a připomínáš mi Charlith," poznamenala Freya.

"Ta měla černé vlasy," připomněl Alex tiše.

Charleen se při znění jeho hlasu ošila. Každou sekundu dne jí bolestivě chyběl, ale teď jí přišlo, že se na ni skoro nedívá. Možná je to tak lepší, taky by neměla. "Pravda, měla černé vlasy, Frey," přikývla.