Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

65. Maškarní večírek

V odrazu zrcadla stála krásná žena. Měla černé dlouhé vlasy a červené oči, její rty byly stejné barvy. Oblečená do černého korzetu, s jejímž vázáním jí musel pomoci Lucifer, který postával opodál a zaujatě, skoro nostalgicky ji pozoroval. Svršek nebyl kožený, takový kus Charleen neměla, ale našla co nejpodobnější měla. Zepředu byl na zahakovací cvočky, dekolt zdobila nařasená stuha, která se uprostřed zavazovala. Díky stahovacímu vázání na zádech měla Charleen velmi výrazný výstřih a útlý pas. K tomu zvolila jak jinak než kožené legíny a černé kotníkové kozačky na podpatku, jež měly na patách malé stříbrné hroty. Akorát si nasadila choker s obráceným křížem, stříbrný řetízek od Freyi, aby mohla jako samotářka do sídla a černé krátké rukavičky přes klouby. Vlasy si vyčesala do vysokého ohonu a pomohla si příčeskem, aby byl hustý.

"Vypadáš opravdu jako ona," ozval se za ní melancholický hlas.

Při jeho znění se musela smutně usmát a podívala se na něj svýma výrazně nalíčenýma očima. "Ale jen vypadám. Někdy mi pořád chybí."

"Já ti snad ani nemusím říkat, jak jsem se cítil, když jsem to viděl," odpověděl už o chlup nepříjemnějším hlasem. Přitom pozoroval tetování andělských křídel na jejích zádech.

"Do dneška to nechápu, ale jak jsi mi před měsíci vyprávěl o osudu - asi to tak chtěl," řekla smutně a v zrcadle si ještě zkontrolovala stříbrné kruhy v uších.

"Nebo jsem jí dal málo síly," přemýšlel nahlas.

"Ne, neměla proti původní šanci, oba to teď už víme. Mělo nám to dojít, jenomže jsem v té době zkrátka neměla takovou sílu, jakou mám teď. Vem si, že dokážu otevřít dveře mávnutím ruky. To jsem dřív neuměla, teda Charlith to uměla, já ne, ale to je fuk. Dřív jsem se jí nemohla postavit ani jako archanděl, a o vlkodlakovi nemůže být vůbec řeč. Pozdě brečet nad zlámanými křídly," povzdechla si a šla pro kabelku na posteli.

Slušně jí uhnul z cesty. "Máš pravdu. Ale fakt je, že kdybych ji tvořil teď, udělám to jinak. Za pomoci rituálu."

Jemně se usmála při kontrolování obsahu malé taštičky přes rameno. "Tomu věřím. Třeba ji v někom ještě někdy najdeš. A bude lepší než já."

"Třeba."

Vzala ze stolku černou škrabošku, poté z věšáku na chodbě bundu. Její podpatky zněly celým bytem. Stoupla si ke dveřím. "Daren je tu, cítím ho. Už půjdu, ale před tím bych tě chtěla vážně poprosit, aby jsi mi dal vědět, než přijdeš nebo udělám proti pekelné opatření. Mám tě ráda, ale mám pocit, že nemám žádné soukromí, když mi sem lezeš, jak se ti zrovna zachce," řekla s vážným výrazem.

Nejdřív se zamračil, pak nadzvedl jedno obočí. "Vadím ti?"

Protočila oči. "Ježiši kurva kriste! Ne! Neslyšíš mě? Nebuď vztahovačný."

Koutek úst mu vystřelil vzhůru při kombinaci těch nezvyklých nadávek. "Dobře Char. Uděláme to takhle - vždy ti pošlu do mysli sebe, třeba jak ti mávám," uchechtl se a ona si s úsměvem promnula kořen nosu.

"Ty jsi hrozná hračička, fakt, že jo."

"Já už jinej nebudu. Jen mi na to musíš vždy odpovědět, ano?"

"Vyšlu myšlenku, fajn," přikývla.

"Přesně. Tak jo, užij si to. A jo," skončil do obýváku a vrátil se s krabičkou, "málem jsi zapomněla na dárek."

Plácla se do čela. "Děkuju."

"Nejsi trochu rozhozená?" přimhouřil oči.

Nejistě pokývala hlavou. "Asi jo. Doufám, že tam nebude. Jednou se s ním sice chci usmířit, ale nevím, jak to udělat. Nejsem si jistá, jestli jsem připravená, se s ním už vidět," přiznala tiše.