Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

64. Život o samotě

Měsíce ubíhaly. Léto zvolna přecházelo v podzim. Charleen si stále zvykala na život o samotě. I když si volala s rodiči, kterým nejdřív musela vysvětlit, co se stalo, i když za ní poté jezdili, protože nechtěli, aby byla sama a Freya ji také navštěvovala, nedokázala v sobě najít klid. Mimo pocity samoty a záchvaty úzkosti, také vnímala silný stesk a prázdnotu ve svém srdci. Nebyl jediný den, kdy by si na něj nevzpomněla. Nebylo jediné noci, kdy by se jí o něm nezdálo, také slýchávala jeho hluboký, chraplavý hlas, vídávala ledově modré oči, jenž tolik milovala. Ať dělala, co dělala - tančila, plavala, chodila cvičit. Nic jí nepomáhalo. Za pět měsíců ho nedokázala dostat z hlavy. Často po nocích plakala, když u ní zrovna neoxidoval Lucifer. Alexandr jí zkrátka chyběl. Jeho vůně, vřelé, silné objetí, teplo jeho těla, on celý. Od incidentu se zvlčenými ho neviděla, a byť si myslela, že když sejde z očí, sejde z mysli, nebylo to tak. Spíše se to každým dnem horšilo a jí už začínala tanout na mysl možnost usmíření. Sem tam přemýšlela, jak by se to asi dalo napravit. 

A dalo vůbec? Nevzal jí náhodou Pouto? Dá se taková věc urovnat? Může se do ní vtisknout znovu? A přijal by ji? Má se mu omluvit? Možná by si měla vzít příklad z Freyi. Ona byla přímo učebnicová družka, jenže - zvládla by se Charleen změnit? Ovšem, že ne. Povaha - je jedno jestli člověka, vlkodlaka nebo anděla - se změnit nedá. Od určitého věku už prostě ne, ale říká se přece, že láska vše překoná. Láska má vše zvládnout, ale co se jí týkalo, říkala si, že je asi chyba v matrixu nebo co. Její láska to nezvládla, ale jak zvládnout ten drásavý pocit v hrudi? Někdy, když měla zavřené oči, měla i pocit, že vidí světlo svého Pouta. Mihotavé, slabé, ale jako kdyby tam přece jen bylo. Ovšem myslela si, že blázní, protože Alex jí ho přece vzal, cítila to.

Ale, co když ne? Co když jí ho nevzal, jen třeba nějakým způsobem potlačil. Netušila ale, jestli to bylo vůbec možné. Co se týkalo jejího stesku, váhu případného Pouta mu nepřikládala, protože věděla, že Alexe doopravdy miluje, takže by jí chyběl tak či tak, ale stejně si svou domněnkou nebyla jistá. Spíš - jak byla sama, měla čas na přemýšlení. Někdy si říkala, že už toho má opravdu dost. Mozek se jí mnohdy vařil a ona měla občas chuť za Alexem běžet a udělat cokoliv, jen aby ji vzal zpět. Jenže na to byla moc hrdá. A vlastně ani netušila, jak by se mohli usmířit, pokud by to vůbec ještě šlo.

Až nezdravě ji zajímalo, jestli si Alex někoho našel, nebo jestli zůstal, tak jako ona, sám. Freya jí při jejich pravidelných sobotních dýcháncích tvrdila, že o nikom neví. Charleen si myslela, že to buď tají, ale utajit něco před smečkou je skoro nemožné, všichni vidí a slyší všechno, nebo je pro něj ještě moc brzy na novou známost. Poslední možnost, kterou v sobě tajně sobecky živila, a která jí dodávala nepatrnou naději, jež jí každým dnem rostla v hlavě, byla ta, že mu také chybí, a že stejně jako ona, nikoho nechce. Zatím. Bylo to přece teprve pět měsíců. Jenomže zase na druhou stranu věděla, jak je Alex závislý na určité činnosti, která se má běžně odehrávat za zavřenými dveřmi ložnice, jen on měl ve zvyku to dělat všude, kde se dalo. A tak nějak nevěřila, že by bez toho vydržel takovou dobu. Přece tu byla pořád ta záležitost se Star, ale to bylo zase něco úplně jiného. Ani jeden z nich netušil, že se ještě někdy shledají. Postupem času dokonce zalitovala své přemrštěné reakce a ještě později se Alexovi zatoužila omluvit. Ona byla přece také s Luciferem, sice jí to alfa mohl přiznat sám, ale pravda byla taková, že mu to vyčítat neměla. Byli sice nadpřirozenými bytostmi, ale lidskost v sobě měli ve značné míře, a proto také podléhali i lidským pocitům. 

Charleen dostávala mnoho nabídek - od kolegů z Vortexu, či ji pozval na drink a následně se dvořil nějaký návštěvník klubu. Ona ale nikdy nikoho nepřijala, nechtěla ani nezávazný vztah. Nedokázala se totiž zbavit pocitu, že by Alexe podváděla.