Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

23. Mám rád sníh

"Co to sakra...?" vydechla, když konečně přišla na to, jak se dýchá. Nechápala, co to s ní bylo. Vůbec se nedokázala ovládat.

Alex se je uchechtnul, poté sledoval, jak jí mizí oči jeho milované vlčice. I jeho vlk se stahoval, což zase pozorovala Char. "To byl, má milá, vlčí sex."

"Cože?"

"Nekecám. Převzali za nás kontrolu nad tělem," řekl s úsměvem.

"Kdo?" nechápala. Omlouvalo jí, že to zažila poprvé. Byla oblbnutá.

"Naši vlci přece." Políbil ji na nos. Tohle mi chybělo...

To jí dost vysvětlovalo. "Ale, jak?"

"To já , Char. Já to vyvolal a zcela záměrně," zapředl.

"Bylo to úžasné," vydechla.

"Ano, já vím." Otřel se nosem o ten její. "Ale teď se odsud musíme dostat."

"Hm, tak to mi budeš muset přinést oblečení," podotkla, když jí nakonec mozek už začal fungovat a došlo jí, jak skončily její svršky.

"Né," protáhl, "jen to vezmem," pomalu si dřepl a udělal, co řekl, nutno podotknout, že ji stále naplňoval a odmítal to přerušit, takže si ji silně přidržoval, a pak si stoupnul, aby jí to oblečení podal. Nechápavě na něj zamrkala. "Vezmeme klíč," sáhl do kapsy a zhasnul, "odemkneme a mizíme," uculil se.

Nestihla mu ani říct, že se bojí, aby je někdo neviděl a už byli u něj v pokoji. Byl to mžik.

"Ach tak," pronesla. Vlkodlačí rychlost.

"Kouzlo viď," zazubil se a hodil s ní do postele. Na chvíli přece jen pocítila prázdnotu, ale on ji opět rychle vyplnil, jen co si ty kalhoty svléknul úplně.

"Jak se ti v nich šlo?" zeptala se s trhaným nádechem.

"Na hovno," zachraptěl a s těmi slovy se zase začal pohybovat. Přišla o rozum. Vážně na chvíli jo.

***

"Teď už mě necháš spát?" zeptala se se zívnutím, když bylo po druhém kole. Jelikož si ji vzal zezadu, ležela na břiše, na které se poctivě svalila.

"Ne," řekl prostě.

Donutilo jí to otevřít oči. "Co? Ty nemáš dost?"

Upřímně se zasmál, což jí jako odpověď stačilo.

"Jdi se omýt, ale rychle. Hned se vrať," přikázal a vstal.

"Cože?" vykulila oči. "Co chceš dělat?" Blbá otázka, Charleen... V duchu se asi desetkrát plácla do čela.

Jen se na ni podíval a pak šel ke své skříni na opačné straně pokoje. "Jdi, Char."

S obočím až ve vesmíru teda vstala, a šla do té sprchy. Umyla se - pečlivě - a poté se vrátila zpět. V pokoji byla tma. Viděla poměrně dobře, ale i tak se divila.

"Lehni si na záda," ozvalo se odněkud. Nedokázala určit odkud. Jakoby jí něco potlačovalo vlkodlačí smysly.

"Alexi, o co tu jde?" Začínala mít strach a v jejím hlase to i bylo znát. Bylo jí to lehce nepříjemné.

"Věříš mi?"

"Ovšem," odpověděla obratem. Nad tím ani přemýšlet nemusela.

"No, tak si lehni."

Se zakroucením hlavy tedy udělala to, co po ní chtěl. Lehla si na záda a čekala. Zaslechla nějaké chrastění a tiché kroky, které se přibližovaly.