Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

52. Nabytí vědomí

Nakonec, když na skále zaslechla vytí, které ji jasně volalo, oklepala se. Vší vnitřní silou, kterou v sobě našla, potlačila pud vlčice běžet za svým alfou a místo toho vylétla vysoko nad oblaka. Chvíli máchala křídly na jednom místě a nechala se ovívat ledovým větrem. Pak se střemhlav vydala níže, kde se dle vzdušných proudů srovnala, vyrovnala rovnováhu a letěla směrem, kterým byl Skyhood. Byla na sebe pyšná, že už nezůstala v Pekle, i když vážně chtěla. A nejen to, ale nebylo jí dvacet. Chtěla se svým problémům postavit čelem a chtěla je vyřešit. Jen na to teď neměla sílu. Už byla poměrně uklidněná, vyděšení bylo pryč. Aby ne, démoni to přebili jedna báseň. Ale byla zklamaná, to jí vydrželo a tušila, že bude ještě dlouho.

Doletěla před dřevěný rodinný domek v jižní vesnici Skyhood. Tentokrát přistála o poznání ladněji než dole. Slunce už bylo vysoko na obloze, a proto rychle schovala křídla, kdyby náhodou vykoukl někdo z vesničanů.

"Charleen?" Ve dveřích se objevila barvená hlava Camille Arual, za svobodna Smith. Byla překvapená, protože se Char neohlásila tak, jak to vždy dělala.

"Ahoj mami," usmála se mezitím, co Camille hledala zbytek. "Jsem tu sama. Přiletěla jsem."

"V tuhle hodinu? Někdo tě uvidí! Pojď dál, proboha!" Stáhla ji dovnitř. "Angele! Máme návštěvu!"

"A koho sakra? Ten smrad cítím až sem. Jak se to sem dost-," zasekl se, když viděl svou dceru, která málem protočila oči.

"Ahoj tati, ano, byla jsem za Lucim a hned vysvětlím proč. Něco se stalo," vyhrkla dříve, než mohl začít vyvádět.

Camille ji dovedla do obýváku, kde se všichni posadili. "Dáš si něco?"

"Mám hlad," pípla.

"Něco ti připravím. Zatím to tátovi vysvětli, než ho klepne," pronesla pichlavě a odešla do kuchyně.

Angel mlčel a pohledem propaloval svou dceru. Ta se ihned dala do vyprávění o tom, co se stalo. Slyšela to i Cam. Když se vrátila s jídlem, Char byla uprostřed příběhu. Mezitím co mluvila, jídlo jí vychladlo na přijatelnou teplotu, a proto když zmlkla, hned se do něj pustila.

Angel si mnul bradu a Camille zírala do stolu. Ani jeden z nich Alexovo chování nečekal a neschvaloval, ale zase na druhou stranu - zákony smečky šly přece mimo ně.

"Je to ošklivé, ale jejich pravidla přece nemůžeme zpochybňovat," promluvila nakonec Cam.

"Pravda, souhlasím s matkou. Je to kruté ale-"

"Nelidské," skočila mu Charleen do řeči a polkla. "To co udělal, je nelidské. Ano, já jsem už taky sotva člověk. Jsem lidskou bytostí asi ze stejné části jako on. Ani to možná ne, ale-nevraždím-ze vzteku!" Na poslední slova kladla speciální naštvaný důraz.

"Ne, smrt je totiž tvým posláním," pronesl Angel skoro posměšně, což Charleen usadilo. "Ty si to asi pořád neuvědomuješ, viď?" naklonil se. "Jsi archanděl smrti, Charleen. Jednou přijde čas, kdy budeš muset potrestat člověka. Jak? Zastavíš mu tep." Charleen se zalkla. "A stejně tak rozhoduje Alexandr o smrti vlkodlaků. Má své zákony, a už brzo toho vědomí nabudeš i ty. Akorát nebeských zákonů. A pak budeš pro lid tím, čím je Alex pro vlkodlaky. Někým, kdo život daruje i bere."

Nechápavě se na něj podívala a na sucho polkla. "Jak jako, že nabudu vědomí nějakých zákonů? O čem to mluvíš, tati?"

"Blíží se to. Tvůj archanděl už nabývá nebeské moci, a pak budeš muset, sem tam, někoho zabít a poslat buď nahoru, nebo dolů. Jako já nabyl vědomí strážného anděla, ty nabydeš vědomí archanděla smrti."