Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

67. Rande?

Ještě téže noci se beta-luna zmínila svému druhovi o jejích rozhovoru se sestrou, když už byli u sebe v ložnici. Dimitri jí odpověděl, že neví, jestli je možné se dvakrát vtisknout do jedné a té samé osoby, ale hned další ráno to bratrovi vyklopil.

"Vážně to řekla?" podivil se alfa.

"Jo, vážně. Freya říkala, že byla hodně smutná a dokonce brečela," přikyvoval beta.

Alexovi se rozzářily oči. "A já si už myslel, jak není v pohodě," zakroutil hlavou.

"Rozhodně není. Údajně by tě chtěla zpátky, ale neví, jestli je možný se podruhý vtisknout do jedný a tý samý vlčice."

Alfa se zazubil. "Není, ale tohle naštěstí není můj problém."

"No jo, jenže to Char neví. Někdo by jí to měl říct," mrknul Dimitri. "Ale hlavně si musíte promluvit, pořádně."

"Ty vole, já věděl, proč jsem jí to Pouto nevzal," vydechl a svezl se na židli. Na jednu stranu se mu ulevilo, že tu určitá naděje opravdu je, ale na tu druhou přemýšlel, jak jí to vysvětlit.

"Jo, myslím, že tě v tu chvíli osvítili všichni svatí."

"Ani bych se tomu nedivil," uchechtl se při vzpomínce na osazenstvo Ráje.

"Už víš, jak to uděláš?"

"Jo, něco mě napadlo." Krátce se odmlčel, aby si prstem zamyšleně přejel přes rty. Jeho bratr napjatě čekal, co z něj vypadne. "Pozvu ji na rande."

"Cože?" vyprskl Dimitri.

"Jo, pozvu ji na normální rande tak, jak by si to ona sama přála. Tentokrát chci totiž začít po jejím," vysvětlil.

"Já zírám. Vlkodlak a rande?"

"Premiérka," mrknul alfa a vzal telefon. Chvíli si s ním pohrával, jakoby přemýšlel, a pak ho položil. "Neříkala náhodou, že je dneska večer ve Vortexu?"

"Říkala," přikývl beta. Nestačil se divit tomu, co jeho bratr vymyslel, ale byla pravda, že by si tím Charleen mohl o to víc získat.

"Fajn. Tak už mám plán," pronesl alfa a vítězně se usmál.

***

Charleen akorát slézala ze stage do zázemí, když zavětřila někoho, koho by tady určitě nečekala. Celá se napjala. Co tady dělá? Rychle si oblékla lehké letní šaty přes kostým a váhavě se vydala z šatny ven. Bedlivě se rozhlížela, když kus od vchodu zahlédla toho, jenž hledala. Vykulila oči. Pokynul jí, ať jde za ním, a když se váhavě rozešla, vyšel ven. Musel vědět, že ho ucítí, a proto jen stál a čekal. Byla navýsost zvědavá a také pociťovala opětovnou nervozitu. Když se prodrala davem a vyšla ven, spatřila ho naproti, postávat na chodníku. Jak k němu tak šla, nemohla si nevšimnout, jak mu to sluší. Měl tmavé džíny a černé triko, k tomu tmavě modré sportovní sako. Skoro po něm slintala, ovšem on na tom nebyl o moc lépe. Moc dobře věděl, co má pod těmi šaty, navíc se jí v dekoltu rýsovaly dva výrazné obloučky.

"Ahoj?" pozdravila ho překvapeně. "Co tady děláš?"

"Ahoj Char, to je jednoduché, přišel jsem za tebou," začal rovnou. Netřeba to protahovat.

Překvapeně zamrkala. "Cože? Proč?"

Krátce se rozhlédl a pak se s rukama v kapsách podíval opět na ni. "Chci tě pozvat na večeři."

Charleen se zakuckala vlastní slinou. "Ty?"

Pobaveně přikývl. "Ano, já."

"Proč?" zmohla se. Velice ji překvapil. Nechápala to. Vlkodlaci chodí na rande? Odkdy? A moment... "Ty mě... zveš na rande?" zeptala se nejistě.