Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

7. Rozhovor na skalách

"Ségra potřebuje chvíli na to, aby tvůj návrat vstřebala. Neboj, vrátí se," konejšila ho, když viděla jeho výraz.

"Já se jí vlastně ani moc nedivím," povzdechl si. "Viděl jsem ji přece ve Skyhoodu. Divím se, že vůbec vzlétla. Každopádně, kdyby se něco takového stalo mně, vůbec nevím, jak bych reagoval," jeho hluboký hlas rezonoval v uších všem okolo. Všichni už zapomněli, jaká přirozená autorita z něj sálá. Smečka si ale právě nebyla jistá, kdo je teď jejich alfou. Ovšem Dimitri to duchapřítomně ihned uvedl na pravou míru. Asi to byl jeho vrozený talent.

"No, alfo Alexi, co si dát whiskey? Nechyběla ti?" A bylo to.

Bratr se na něj nejdříve překvapeně podíval. "Sotva obživnu a ty už všechny starosti házíš na mě."

Dimitri se zachechtal. "Jen si je všechny vem zpátky. Žiješ? Žiješ. Taková jsou pravidla."

"Dej mi svátek alespoň dneska," pronesl Alex jízlivě a Freya se společně s pár vlkodlaky zasmála. Bylo to neskutečné. Jak jim ale všem chyběl, si uvědomili až teď. I když byl často velmi přísný, byl čestný a měl srdce na pravém místě. To věděl každý.

"No dobře, tak co ta whiskey?"

"Tu bych si dal," zazubil se a tak se všichni začali vracet. Alex šel schválně jako poslední a než vešel do domu, s povzdechem se otočil k obloze.

"Brzo se vrať, prosím."

***

Charleen mezitím doletěla na skálu, na které se onehdy líbala s Lucim. Žádné lepší místo, kde ji nikdo nenajde, ji nenapadlo. A ona teď vážně potřebovala být sama. Jakmile přistála, zhroutila se. Probíhala v ní totální bouře emocí a byla neskutečně zmatená. V první řadě cítila veliký stud za to, co Alexovi s Luciferem udělali. Navíc, jeho poslední slova byla "jdi za svým štěstím" a "nezlobím se na tebe". Právě o to víc se teď málem hanbou propadla. Když ho spatřila, v první chvíli se za ním chtěla rozeběhnout, ale právě výčitky svědomí ji zastavily. Mimo jiné i nohy ze kterých se stalo želé a brutální bolest na hrudi, jak se opět objevilo Pouto. No a to taky. Jakmile dostal druhou šanci, ihned se automaticky obnovilo Pouto. A z toho se taky málem zcvokla. Proč? No, protože teď každý očekával, jak mu padne do náruče a budou zase spolu. Ale to přece nejde takhle rychle! Pět let se neviděli. Ona se změnila a on určitě taky. Musí se znovu poznat a hlavně si toho hodně vyříkat a vyjasnit. Taky se zařekla, že bude nedbat na to prokleté Pouto, už ví jak, díky předchozí zkušenosti. Sice jí to bude k Alexovi táhnout, ale ona tomu po druhé už nepodlehne. Bude jednat hlavou, ne srdcem.

Trochu se uklidnila, konečně se dostatečně vybrečela, ale stále se jí nechtělo vracet. Vůbec netušila, že je na skále už přes hodinu a upřímně ji čas ani nezajímal. Jen seděla a pozorovala hvězdy na nebi.

"Co si myslíš, že děláš, archanděli Charleen?" ozvalo se najednou přímo za jejími zády. V úleku nadskočila a prudce se postavila. Ten hlas.

"Babičko!" otočila se, aby spatřila ženu, čistokrevného anděla s obrovskými, sněhově bílými křídly, v dlouhých lehkých bílých šatech se zlatým vyšíváním. Vlasy měla stříbrné a oči zářící, bílé, bez duhovky a panenky. Tohle byl anděl strážný, Laura.

Laura se jí chtěla dle nebeské etikety mírně poklonit, protože je Charleen archanděl, ale ta jí vletěla jako hurikán do náruče. Její přítomnost jí teď doopravdy pomohla. Moudrý anděl určitě poradí.

"Na nějaké poklony se vykašli, prosím tě," řekla. Laura se usmála a také láskyplně objala svou krásnou vnučku. Na Charleen bylo znát, že má andělskou krev hlavně díky tomu, jak se rozhodla. Laura na ní byla velice pyšná, ale momentálně i trochu naštvaná. "Moc jsi mi chyběla. A už jsem ti říkala, ať se mi neklaníš. Jsi přece moje babička!" řekla Char, když se odtáhla.