Andělský vlkodlak 2: Druhá šance

12. Ráno v kuchyni

V sedm hodin ráno jí na celý pokoj začal vyřvávat budík. S jakýmsi neidentifikovatelným mumláním ho vypla a posadila se asi stejným stylem, jako malé mrzuté dítě. Minimálně se stejným povzdechem. Posléze se chůzí na styl zombie odporoučela do koupelny, kde skoro poslepu vykonala ranní hygienu a šla se převléct.

Tohle všechno mělo svůj důvod. Spala totiž dohromady asi tři hodiny. Nejdříve nemohla spát a převalovala se, pak ji budily noční můry o Alexově smrti a když ji nakonec asi ve pět ráno vzbudil orgasmus ze spánku, vzdala to. Vstala, připravila si oblečení do práce, líčení a pak si zkusila jít v šest ráno znovu lehnout s tím, že si tu hoďku bude číst. Ale usnula a teď se díky tomu cítila být vším, co vás napadne jako protiklad ke slovům svěží a vyspalá. To kdyby ty oka nezamhouřila celou noc, tak by na tom byla o mnoho lépe.

Každopádně se i tak zvládla učesat, nalíčit a obléct do úzké černé sukně, tmavě zelené zavinovací halenky a silonek. Blejzr a lodičky si vzala do ruky, protože nechtěla riskovat, že se v tom svém polospánku přizabije na schodech.

Vzala si kabelku a vydala se z pokoje do kuchyně, kde si chtěla dát minimálně půl litru černé kávy s hromadou cukru. Když procházela kolem dveří vedoucích do alfovy pracovny, pomohlo jí to se trochu probrat. S jeho příchodem se o pozornost totiž začala hlásit i její nedočkavá vlčice, která už odmítala být nadále utlačována. Chtěla ven. Chtěla za svým druhem.

Charleen ji teď naplno pocítila, když byla nucená frustrovaně zavrčet. Jako vlčice. To bylo způsobeno nedostatkem spánku, sexu a také vlivem toho debilního erotického snu. Byl s Alexem, přirozeně, ale to na tom bylo právě snad to nejhorší. Byl jako živý, načež její tělo i zareagovalo.

Díky probuzení bestie hluboko uvnitř ní se jí také opět plně vrátily vlkodlačí smysly, takže vše cítila, viděla a slyšela několikanásobně lépe než jako anděl. Tohle se vlkodlakům zkrátka upřít nemůže, mají špičkové smysly.

Jenomže ona teď díky nim docela trpěla, protože se z Alexovy vůně stal přirozený pach pižma, který ji jako jeho družku neskutečně dráždil. Příroda jí to zkrátka dělala těžší a těžší. Ale i tak si stála za tím, že se bude ovládat a nepodlehne fyzické slabosti tak, jako před lety.

Na chvíli zadržela dech, když došla do tmavé kuchyně. Tady byl Alex cítit mnohem silněji, že by šel včera do kuchyně? No co už, alfova pachová stopa byla cítit zkrátka už po celém domě a ona si tedy musela najít způsob, jak si pomoci. Hodila věci na menší stolek a otevřela okno. Slastně se nadechla toho čerstvého vzduchu, který začal proudit do místnosti.

Greta má službu až od osmi, takže vždy, když má ranní, snídá sama. Ale stará vlčice se zlatým srdcem jí tu vždy něco nechá. Už kolikrát se jí ptala, jestli se nechce stát stařešinou, což je obdoba lidského důchodu, ale ona stále zarytě odmítá. Že prý by se nudila a že dokud jí zdraví slouží, chce být alespoň něčemu prospěšná.

Tak si rozsvítila bodovky a zapnula kávovar, který Gréta včera duchapřítomně připravila a stačilo jen zmáčknout čudlík, aby se začala dělat ta životadárná černá tekutina. Během toho si obula lodičky, jelikož už byla jakž takž probraná a pak opřená o kuchyňský pult čekala na svou ambrósii.

Celou dobu měla zcela neslyšného pozorovatele. Schovaný v temném stínu opodál, jen stál s hrkem v ruce a pozoroval ji. Každý její krok, každičký její pohyb, mimiku v obličeji. Snažil se z toho vyčíst co nejvíce. Teď jasně viděl, jak dospěla. Mezitím, co on nezestárnul ani o den, ona je starší rovnou o pět let. Její držení těla, to, jak je oblečená a upravená, to vše mu imponovalo. Byla to ona, ale také zároveň nebyla. Byla jiná. Věděl, co se s ní stalo. Byla zklamaná sama sebou a on jí tak moc chtěl dokázat, že nemusí, ale nevěděl jak.

Horlivě nad tím přemýšlel celou noc, ale nic nevymyslel. Nespal, byl skoro celou noc v lese. Proběhl se, zalovil, promluvil si s noční hlídkou. Zkrátka dělal to, co vždy, když nemohl spát. Nelitoval svého rozhodnutí se vrátit. Věděl, že to dřív nebo později k něčemu bude. Tak se v noci alespoň přivítal se svým staronovým životem.

Jenomže, jak se tak rozplýval nad změnami své družky, nevědomky si nahlas povzdechl. Charleen právě měla svůj hrnek na půl cestě k ústům, když se zasekla a otočila za zvukem. Tak proto ten výrazný pach... Pomyslela si, když ve tmavém koutě zahlédla mohutnou siluetu.

"Baví tě, mě pozorovat?" řekla schválně více nahlas jeho směrem.

Alfa váhavě vyšel ze stínu. "Šel jsem si pro kávu, nechtěl jsem rušit," řekl první věc, co ho napadla. Taková blbost!

Char se ale uchechtla. V životě byla lecjaká, ale nikdy hloupá. "Ovšemže. Náhodou ve stejnou hodinu, ve kterou vstávám," pronesla ironicky.

Povzdechl si a zničeně se posadil na barovou stoličku. Char si všimla, že má na sobě jen černý župan. Musel se před chvílí sprchovat. Bezděky nasucho polkla.

"Celou noc jsem nespal. Mám naspáno ze shora. Tak jsem si chtěl dát alespoň kafe po pěti letech. Nevěděl jsem, v kolik vstáváš, nesleduju tě. Proč bych to dělal?" řekl podrážděně a napil se. Byl jednoduše frustrovaný. Musel si na její přítomnost zvyknout, než zešílí.

Charleen jeho poslední slova trochu zabolela, ale na první pohled na sobě nechtěla dát nic znát. Ani to, že jí to vehnalo slzy do tváře, protože si naběhla sama. Napadlo ji, že si asi moc věří a měla by se co nejrychleji uklidnit.

"Dobře. Alespoň jsi odpočatý," pípla tiše a snad jakoby jí její tělo chtělo pomoci, zívla a tím zahnala slzy. "Měl by sis nakoupit nějaké oblečení. Tady nic nemáš. Tehdy jsem to přikázala vyházet," povzdechla si. "Nesnesla jsem tvé osobní věci ve své blízkosti."

Alexovi se úplně změnil výraz. Jakoby ho její malé přiznání opět odrovnalo. Vlastně byl citlivý na jakoukoliv zmínku o jejím smutku.

"Mám to dnes v plánu," řekl prostě. Přitom na svou družku upřeně zíral. Ta, vědoma si toho pohledu, se nervózně ošila a odhodlala se na něj také podívat, ale on pohledem neuhnul, spíš naopak.

Frustrovaně si povzdechla. "Alexi, nezírej na mě tak. Vadí mi to. Chci si v klidu vypít to kafe a jet do práce."

Potlačil větu, že si nemůže pomoct, protože je krásná a radši řekl něco úplně jiného. "Promiň, zamyslel jsem se. Jak vůbec jezdíš do práce?"

"Pasovala jsem Daren na svého osobního řidiče. Postupně ho začal dělat všem. Máme novou pozici," zazubila se. "Jelikož své auto od určité doby nemám, ale stačí mi to smečkové."

Alfa jen pomalu přikývnul, když v tom se z venku ozvalo troubení. Oba nadskočili. To Daren byl připravený svou lunu odvést do práce.

"Tak já už poběžím," usmála se a on opět jen přikývnul.

Když se zvedala, proběhlo jí hlavou, co mu zase je, když v tom se jí zamotala hlava a silně bodlo na srdci. Podlomila se jí kolena, tak tak ji Alex zachytil, ale také přerývavě dýchal.

"Co to...," nechala zmateně vyznít do ztracena.

"Pouto, Charleen," řekl neobvykle chraplavým hlasem.

"Proč?" vystrašeně se na něj podívala. Musela hodně zaklonit hlavu.

Protože mě odmítáš a našim vlkům se to nelíbí. "Já nevím."

Jak ji tak držel za předloktí, nedokázal potlačit nutkání ji stáhnout do své náruče a pevně obejmout. Nebránila se. Bylo to příjemné, pro ně oba. Dokonce se jim i trochu ulevilo.

Netušili, jak dlouho tam tak stáli, ale z transu je probralo další, tentokrát delší stisknutí klaksonu. Charleen se odtáhla, načež Alex nespokojeně zavrčel, ale věděl, že ji musí pustit.

Nepodívala se na něj, prostě ten zrak nezvedla. Věděla, jak by to skončilo a na to jí přišlo zkrátka ještě moc brzy.

"Uvidíme se odpoledne," hlesla, popadla věci a byla pryč.

Alex měl sto chutí se rozeběhnout hlavou proti zdi.

Jenomže jeho smůla tkvěla mimo jiné v tom, že by ji akorát tak prorazil, místo toho, aby si ublížil.

Já vás pořád napínám co 🤣