Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 15 - The Ring Bell

Louis

Stojím přímo naproti němu a pozoruji, jak se vysoká mužská postava otáčí směrem od okna a spočine pohledem přímo na mně. Je jedno, kolikrát se do těch očí podívám, stejně mi vždy budou připadat tajemné. Má ten nejvíce sebejistý pohled, jaký znám, dokáže vás ve vteřině ovládnout, aniž byste si to uvědomili.

Jeho jazyk pomalu začne přejíždět po rtech a já ucítím, jak do mého těla stoupá horko. Ten pohled, ta jistá chůze, když přichází ke mně, ty silné paže obtažené drahou látkou, to všechno přivádí mé smysly k šílenství.

„Dnes ráno jsem ti říkal, ať si nic neplánuješ," ozve se šepot vedle mého ucha a na krku mi okamžitě naskočí husí kůže. Tak moc bych si přál odolat mu aspoň na chvíli. „Dodržel jsi to?" jakmile to řekne, přestanu cítit horký dech na mém krku.

„A-ano?" má zdráhavá odpověď naplní místnost a nedokážu pochopit, proč v jeho přítomnosti není můj hlas silný a suveréni. „Pane Stylesi." Zvednu pohled a odvážím se mu přímo pohledět do smaragdových očí. Odráží se v nich vzrušení, chtíč, ale zůstává tam ta nepřístupná chladnost, která mě nutí k němu chovat respekt.

Na jeho tváři se vykouzlí samolibý úsměv, přičemž se mu uvolní veškeré obličejové svaly. Netuším, jestli mě chce políbit, nebo uhodit, jak ho znám nejraději by udělal oboje zároveň, jisté je však to, že ať už tak či tak, líbilo by se mi to a to mě děsí.

Horký Harryho dech narazí na můj obličej a já se hluboce nadechnu a vzduch na oplátku vydechnu do jeho tváře. Vlasy mu volně poletuji kolem hlavy a on přesto nevypadá neupraveně, naopak vypadá sexy, až moc. „Co přesně máte v plánu, pane Stylesi?" zeptám se přerývavě, během toho cítím, jak je můj dech čím dál tím rychlejší a to se mě ani nedotkl, stačí jen jeho přítomnost. Tak moc je ta přitažlivost silná.

„To je tajemství," zašeptá pomalu a každé slovo si doslova vychutná na jazyku. Je si až moc dobře vědom toho, co to se mnou dělá.

„A proč jste si mě to zavolal?" zeptám se konečně na otázku, kterou si kladu už od toho okamžiku, co jsem vstoupil. Na jeho tváři se vytvoří jemný naznak ďolíčku a on se ke mně otočí zády a rozejde se zpět ke svému stolu. Neodpustím si pohled na jeho zadek.

„Vlastně ani nevím." Pokrčí rameny a já neschopen jediného pohybu stojím stále u dveří a nestydatě na něho zírám.

„Můžu mít jednu otázku?" nesměle vykročím směrem k němu a on přikývne. „Ta místnost X, ve vašem domě, co v ní je?" Svaly na jeho tělo na vteřinu ztuhnou, ale okamžitě se zase povolí. Kdybych ho neznal tak, jak ho znám, ani bych si toho nevšiml.

„Proč tě zajímá zrovna toto?" nadzvedne obočí a podepře si hlavu rukama, zatímco já dosednu do koženého křesla před jeho stolem. Z toho pohledu si všímám krabiček léků na jeho stole, většina je buď neotevřená, nebo skoro prázdná, nic mezi tím.

„Protože jsem od přírody zvědavý a ta místnost je tak tajemná," odvětil jsem a pohledem sjel znovu do jeho očí. „Stejně jako vy," dodal jsem a uviděl, jak se mu rozšířili zorničky. Proč?

„Zajímavé, že sis vzpomněl zrovna na toto, kde si na tu myšlenku vůbec přišel?" uhne pohledem, za účelem vytáhnout si nějaké papíry.

„Nebylo by jednodušší říct, že mi to nechcete říct?" nadzvednu obočí a loktem se opřu o opěrku křesílka, stejně jako on, si rukou podepřu hlavu.

„Pravděpodobně bylo, ale musíš uznat, že by to nebylo tak zábavné." Ušklíbne se a celého si mě prohlédne.

„Vám připadá zábavné mě mást? Máte rád ten pocit, když mě můžete ovládat, že ano?" v momentě, kdy to vyslovím a uvědomím si, že jsem to opravdu řekl nahlas, to ve mně hrkne a připravím se na nejhorší. Narovná se v ramenou a já si všimnu, jak se jeho svaly napjaly a oči potemněly. Nevím, jestli mám utéct, nebo se na něho vrhnout.