Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 9 - No control 2/2

Přes oči mám zavázaný černý šátek, díky kterému nevidím a tím tak vnímám všemi ostatními smysly jasněji. Do rukou se mi zařezává provaz, stejně tak jako do kotníků.
Uprostřed místnosti, nahý přivázaný ke kuchyňské židli, slyším kroky, které se ke mně přibližují. S každým dalším zvukem bot dopadajících na zem, má chuť mé srdce vyskočit z hrudi ven, čím dál tím větší. Když už se zdá, že kroky nemohou byt blíže, ucítím, jak se na mé zběsile se nadzvedávající hrudi odrazí horký dech. Na krku vyskočí husí kůže a celé tělo se otřese.
Ucítím, jak se mi hrudí prožene štiplavá bolest, která mě zároveň probere.

Otevřu oči a několik sekund rozdýchávám to, co se mi zdálo, promnu si obličej a vzpomínám na své erotické sny. Pomalu se posadím a mé tělo ztuhne v okamžiku, kdy si uvědomím přítomnost oblečení poházeného po zemi. Není to jen moje oblečení, je i Harryho.

Uchem zachytím zvuk vody dopadající na dno sprchového koutu vycházející z koupelny.

Nebyl to sen. Nebyl to sen. Já se vyspal s Harrym Stylesem.

Silně se třesoucíma rukama posbírám ze země moje oblečení a obleču se jak nejrychleji můžu, mezitím si ani neuvědomím, že voda v koupelně přestala téct.

Zelené temné oči jsou opět tvrdé a přísné, z konečků vlasů mu na holá ramena dopadají kapky vody a kolem boku těsně pod kapradím je omotaný modrý ručník, který je nebezpečně nízko.

„Vypadni," chraplavý hlas přeruší ticho a bez jediné emoce ve tváři či dalšího slova počká na místě, dokud nedojdu ke dveřím jeho pokoje.

„T-to včera...," začnu, ještě než otevřu dveře, abych mohl vyjít ven, bohužel mě Harry přeruší.

„Co včera? Nevím, o čem mluvíš." Vidím, jak se mu napla čelist a svaly na rukách.

„Spali jsme spolu, nemůžeme dělat, že se nic nestalo," protestuji napůl vyděšeně. Cítím, jak se celý klepu, zatímco Harry zůstává ledově klidný.

„Já můžu všechno." Přiblíží se ke mně a zvedne mou bradu, tak abych se mu díval do potemnělých očí. „To si pamatuj a teď konečně vypadni."

„A-ano, pane Stylesi," vykoktám a zcela bezeslov opustím jeho pokoj. Zvuk zavírajících se dveří mě položí na zem a zády o ně opřený sjedu na podlahu. Jak to dělá? Jak mě dokáže někdo tak ovládat.

~~~~

Nejsem schopen přemýšlet, proto jen zevnitř svého pokoje zírám na Paříž, jejímiž ulicemi se prochází tisíce lidí, každý má svůj příběh a já si v hlavě vymýšlím, jaký je asi jejich životní osud. Ze všech sil se snažím nemyslet na to, co se stalo včera. Otázka je, jde to vůbec?

Proč to udělal? Chtěl si jen užít a využít mě. Jako toho hloupého naivního asistenta, kterého stejně brzo vyhodí?

Tisíce teorií se mi prochází hlavou a jedna je děsivější než druhá. Z mých myšlenek mě vytrhne zaklepání na dveře, zhluboka se nadechnu a vydám se otevřít. Za dveřmi stojí drobná zrzka, která mi krkolomnou angličtinou sdělí, že mám být za deset minut dole v hale.

Vkročím do vzdušného prostoru vchodové haly, které dominuje vysoká mužská postava.

Stojí tam a zírá ne mě, tím jeho tvrdým pohledem, jako bych byl to poslední nic na světě a sloužit mu by mělo být mé životní poslání.

Na okamžik zaváhám, než se halou rozezní zvuk mých podrážek narážejících do podlahy.

„Můžete jít trochu rychleji, nebo toho nejste snad schopný?" pobaveně nadzvedne obočí a doplní to o zlomyslný úsměv.

Zrychlím, jak nerychleji můžu a po pár krocích zjistím, že jeho otázka byla na místě. Ten chlap si je dost dobře vědom toho, čeho je schopný a jak dokáže ovlivnit mé tělo. Je si vědom své moci nade všemi a to je to, co ho dělá arogantním tím sexy způsobem, který mi mnohdy způsobuje dýchací problémy.

„Kam máme namířeno?" zeptám se, když konečně stojím vedle něho. Odpovědí mi je to, že se rozejde a bez jediného slova vyjde ven. Jak moc naivní bylo myslet si, že mi odpoví.

Díky jeho dlouhým nohám musím jít dvakrát tak rychleji než on, abych mu stačil. Netuším, kam jdeme, ale není to daleko, když nejdeme autem.

„Pořád si myslíš, že změníš můj život?" otočí se na mě a já tak spatřím, jak si mu na tváři pohrává pobavený výraz. „Protože jsem s vámi zatím nezažil nic, co bych nezažil s jinými osobními asistenty."

Jeho slova mi vezmou dech, vím moc dobře, že naráží na včerejší noc. Popravdě nečekal jsem to, myslel jsem, že prostě bude dělat, že se to nestalo, ale to by nebyl on.

Opravdu jsem jen jedním z mnoha a on si s každým asistentem užije, ojede ho jako nějakou děvku a pak ho vyhodí? Samozřejmě, že ano. Jak jsem mohl být tak blbý.

Opravdu nejsem tak naivní, abych si myslel, že lže, jen aby mě rozhodil a zvýraznil tak svou nadřazenost.

„Nic? Nemáš k tomu co říct?" usměje se triumfálně, během čehož mu v očích jiskří pobavení a snad i překvapení.

„Ne." Uhnu pohledem a snažím se dívat kamkoliv jinam než do jeho tváře, protože kdybych setrval pohledem na jeho bezchybných rysech ještě chvíli, ztratil bych hlavu úplně.

„Škoda, ale nepřekvapuje mě to." Je opravdu tak namyšlený a já si toho jen dříve nevšiml, nebo si potřeboval své ego zvednout až tím, že mě potopí?

Stále se vyhýbám pohledu na něj, protože vím, že jediný pohled stačí, aby se můj názor na něj otočil o 180 stupňů. Stačí se jen podívat do zelených očí a já bych opět uviděl toho Harryho z mých snů a získal tak tím ten stupidní pocit, že ho můžu změnit.

Něco uvnitř mě, mě ale přemůže a já své modré oči přesunu na ty smaragdové.

„Víš co, líbíš se mi, nechám si tě." Vítězně se usměje a na jedné straně tváře se mu objeví ďolíček.

Takže nejdříve se chci omluvit, kdyby tam byly nějaké nesmysly, nebo to nedavalo smysl :DD Protože mi to přijde hodně složitě napsané :DD To je tak když to píšete v půl dvanácté večer :DD
Budu rada když mi zanechate komentář nebo vote :)
Chtěla jsem vam tu něco napsat, ale nemůžu si vzpomenout co :(
Těším se na vás u dalšího dílu :))
Sabi