Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 63 - S

Díl věnuji Barči a Barbarce :*

Harry

„Pane Stylesi, jste v pořádku?" zeptá se opatrně Aron, zatímco já bez jediného slova či pohybu jen s občasným mrknutím už několik minut vkuse zírám na rozednívající se Londýn.

„Ano," odpovím prostě a pokračuji v tom, co dělám. Dlaně mám spojené na břiše položené na látce drahého saka a bílé košile. „Mám na dnešek naplánované nějaké schůzky?"

„Až na jednu hodinu, ale dá se zrušit," snaží se znít optimisticky a povzbudivě, ale i v jeho hlase jde znát únava. Nic si nenalhávám je unavený, vyčerpaný a vystresovaný z velké většiny díky mně, možná bych mel přestat z lidí dělat stroje, ale na druhou stranu myslím, že vzhledem k výši jejich platu je jejich vytížení odpovídající. Patřím mezi nejlépe platící zaměstnavatele v Británii, kdyby to tak nebylo, nikdo u mě nepracuje, vím to.

Najednou uslyším zběsilé otevření dveří, které mě k mé nelibosti donutí otočit se, nespatřím mezi nimi nikoho jiného než samotného Malika.
„Obavám se, že nem...," začne Aron, ale já zvednu ruku, čímž ho umlčím.

„Už jsem se bál, že mě nepoctíš svou návštěvou," pronesu sarkasticky a pozoruji, jak potetovaný muž ramenem vrazí do Arona, když naštvanou sebevědomou chůzi napochoduje přímo k mému stolu.

„Okamžitě mi vrat mojí přítelkyni nebo tě zabiju," pronese skrze zuby se zamračeným výrazem.

"Koukám, že už z tebe není brambor, ale nějaký druh pákistánského dědy vševědy," řeknu zcela od cesty, když se podívám na jeho nyní už dorostlé vlasy obarvené na bílo.

Okamžitě se mu jedna ruka vymrští k mému krku, kde mi chytne límec a stáhne si mě k sobě. Hnusí se mi pach cigaret, co z něho cítím i jeho olivová pleť a rašící černé strniště, nechápu, jak ho někdo může označit za atraktivního, já bych si o toho Alaha neopřel ani kolo. „Kde je moje přítelkyně?"

„Mám zavolat ochranku, pane Stylesi?" ozve se Aron a Zayn se na něj podívá pobaveným pohledem.

„Ne," odpovím prostě.

„Tohle je náhrada za Louise?" s těmito slovy se vytrhnu z jeho sevření a zachovávám si přitom chladnou tvář a kameny výraz. „Do tohohle teď zasouváš své pero?"

„Kdybys nebyl debil, možná bych se tomu i zasmál a ano, toto je náhrada za Louise, ale pouze z pracovního hlediska. Louis je momentálně u mě doma." Pokrčím rameny a všimnu si toho, jak Aron zrudnul.

„To není možné," odpoví v sekundě Zayn a pokroutí hlavou.

„Obávám se, že je. Budeš se muset smířit s tím, že to zas a opět nejsi ty ani Chris, kdo vyhrál." Ušklíbnu se a nakloním se k němu blíž. Kouknu se mu do tmavých hnědých očí, ve kterých naleznu něco, co bych nečekal. Soudě podle řeči jeho těla už není tolik naštvaný, naopak spíš smutný, neumím to popsat.

Najednou mi položí ruku na rameno a hodí na mě soucitný pohled, co se, sakra, děje? Od kdy je Zayn takhle bipolární? „Nemusíš na mě nic hrát," odmlčí se. „Harry, Louis je mrtvý." Zamračím se a podezřívavě se na něj podívám. Téměř stoprocentně vím, že Louis mrtvý není, ještě dneska ráno jsem to byl já, kdo se vedle něj probouzel a sledoval, jak se mu pomalu nadzveduje a klesá hrudník.

„Cože?" zeptám se a dojde mi, že pokud opravdu chci, abych toho zjistil, co nejvíce, musím hrát jejich hru. Nikdo s výjimkou Arona neví o tom, že je Louis u mě, myslí si, že jsem o něm od toho únosu neslyšel. „Arone, odejdi, prosím," dodám a Aon s přikývnutím opustí místnost.