Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 86 - Happy

Harry

„Drž hubu, musím se soustředit, nemám čas poslouchat ty kraviny, co ti někdo vtlačil do hlavy," pronesu příkře a prsty zabloudím do vlasů, „Myslíš si, že jsi jediná priorita v mém životě? Že všechny ty dárky, co jsem ti koupil, se zaplatily samy?" vzhlédnu a pronikavě se zahledím do modrých očí, z nichž se snažím cokoliv vyčíst, ale nedokážu to. Obvykle je pro mě snadné v něm číst, ale ne právě teď, v hlavě mám jeden velký chaos, který mě začíná ovládat.

„Nežádal jsem se o ně, jediné, co chci je, abys mi věnoval trochu pozornosti. Prosím, můžeš mě teď na chvíli poslouchat? Žádám jedinou odpověď a to sice, jestli máš prsty ve vraždě mé sestry nebo ne. Já ti totiž věřím, Harry, ale čím dál tím více věcí naznačuje, že bych neměl. A dříve než se zeptáš, tak ano, slyšel jsem několik lidí mluvit o tom, že jsi její smrt schválil, dokonce jsi prohlásil, že to byl dobrý strategický tah," pronese roztřeseným hlasem stojící před gaučem a hledící na mě, „Prosím, řekni mi, že to není pravda, je to jediné, o co tě tu teď prosím, potom se můžeš dále věnovat těm tvým špinavým obchodům."

Zhluboka se nadechnu a odfrknu: „Je to pravda," odpovím chladně bez jediného mrknutí. Louis sklopí pohled a já vidím, jak moc bojuje se slzami, jež se mu derou na povrch. „Ale už nikdy mě nepoučuj o tom, že ti věnuji málo pozornosti," dodám a skloním se pět k MacBooku, do kterého začnu zadávat důležité informace.

„Spletl jsem se v tobě," zní zklamaně, ale se mnou to ani nehne.

„Já taky," na rozdíl od něj potlačím onen zklamaný tón, který překryji chladností, již v sobě vždy najdu dostatek. Nečekám, že mu dojde, proč jsem řekl to, co jsem řekl, já už od něj nečekám vůbec nic.

„Ty ses ve mně zklamal?!" zasměje se sarkasticky, ale jediné, čeho tím docílí je to, že k sobě stisknu rty, „Ty mi zabíjíš bez mrknutí oka ty, které opravdu miluji, ale já jsem ten, co přináší zklamání? To jsi tak sobecký, že nesneseš to, že na tobě nezáleží nikomu s výjimkou mě, že se snažíš zlikvidovat všechny, kteří mě mají rádi?" Neodpovím, anebo aspoň ne na tuto otázku.

„Mrzí mě, co se stalo tvé sestře, a omlouvám se za to. Teď vím, že to byla chyba a já s tím nikdy souhlasit neměl," pronesu nakonec, během čehož se mu opět podívám do očí, v nichž tentokrát nalezu smutek. Zajímalo by mě, jestli on spatří to samé v mých. „Odpustíš mi?"

„Ano." Na to jen přikývnu a na tváři vyčaruji poněkud marný usměv. „Jsem nehorázný debil, ale ano, odpustím ti to, protože tě miluji."

„Pěkné," můj chraplavý hlas je ledový jako vody, do nichž se potopil Titanik. Nemám na něj náladu, to poslední, co chci, je poslouchat jeho narážky na to, jak vše, co dělá, je z lásky ke mně. Unavuje mě to, nejsem zvyklý na takové projevy lásky, a nyní nejen, že mě to už otravuje, přímo mě to vytáčí a já mám chuť po něm vyjet.

„Co máš za problém?" osočí mě, jízlivým hlasem pozvedne mojí hlavu, takže vidím, jak moc jeho řeč těla vypovídá o tom, kolik rozhořčení mu koluje žilami, „Už od rána jsi nabroušený a protivný. Na všechno, co řeknu, zareaguješ podrážděně anebo po mě rovnou vyjedeš."

„To není pravda," odporuji, načež si založím ruce na hrudi.

„Když jsem ti ráno řekl, že tě miluji. Odpověděl jsi mi, že se mám přestat chovat jako ufňukaná buzna a místo toho ti udělat kafe, teda pokud to zvládnu." Zamračím se, vím moc dobře, že jsme mu to řekl, ale nenašel jsem v sobě kousek sebe, jenž by byl schopný toho zalitovat. „A potom, jakmile jsem si dal kousek čokolády, jsi mi řekl, že bych to dělat neměl, protože už tak mám tlustou prdel a před hodinou jsem se tě opravdu bál, protože jsi vypadal, že mě chceš uškrtit a zase mi fyzicky ublížit, jen proto, že jsem se tě zeptal, jestli bych nemohl uspořádat oslavu narozenin pro Adena."