Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 67 - Liars

Louis

„Kdo jsi a co tu děláš?"

Vyplašeně se podívám na muže v bledě modré košili a béžových kalhotách. Jeho tvář je na první pohled bezchybná a rysy jsou nepochybně atraktivní i s brýlemi na nose, které na něm jako na jednom z mála vypadají opravdu dobře.

„Já, um, no... Odemkl jsem si." Pokrčím rameny, jakoby se nic nestalo a chci vyjít ven z místnosti, ale mladý muž mi zastoupí cestu. Sice není nijak zvlášť svalnatý, spíš poněkud hubený, ale stále je větší a vyšší než já, no, on je skoro každý vyšší než já.

„A co tu, sakra, děláš? Toto je můj byt," pronese přísně a já musím zaklonit hlavu, abych mu viděl do tváře. Nic si nenalhávám, je bezesporu vyšší než Harry.

„No, na dveřích je jméno Styles," protestuji na svou ubohou obranu a pokusím se vytvořit nevinný úsměv, přestože mě za opaskem tlačí hlaveň palné zbraně.

„A to ti snad dává právo se tu vloupat?" je naštvaný, hodně naštvaný, ale u mě to přesto nevyvolává sebemenší pocit strachu, ne potom, co jsem zažil.

„No technicky vzato jsem se tu nevloupal. Jak jsem říkal, odemkl jsem si." Najednou zaregistruji, jak se mladý muž rozhlíží po místnosti, jakoby ji spatřil poprvé.

Chvíli neodpovídá, co to zapříčinilo, zjistím vzápětí. Jeho zrak upoutali fotky na komodě, střídavě se začne dívat na fotky a na mě. „To jsi ty? Na těch fotkách?"

„Ano," pronesu prostě a chci projít, ale on mi znovu zablokuje cestu.

„Ty jsi Tomlinson?" vidím, jak opovržlivě ohrne nos a shora se na mě znovu podívá, ale zcela jiným typem pohledu. Ví, kdo jsem, ale já nevím, kdo je on a to mě štve.

„Jo a ty jsi?" zeptám se a všimnu si, jak se mu od oříškově hnědých vlasů odráží slunce a způsobuje tak to, že jsou místy blond.

„Jak ses sem dostal?" řekne a ustoupí, abych mohl vyjít ven. Prvotní instinkt mi velí utéct, ale neudělám to, zvědavost je silnější, vždycky byla. „Chci říct, od té místnosti jsem neměl klíče ani já."

„Byly vedle klíče od bytu a ten jsem vzal u Stylese doma, předpokládám, že víš, kdo to je." Jen přikývne a chytí mě za rukáv. Nechápu jeho chování, ale nechám se zatáhnout do kuchyně, kde mě doslova přitlačí na židli, dávám si přitom pečlivý pozor, aby nespatřil revolver skrývající se pod mikinou. „Pořád jsi mi neřekl, kdo jsi," připomenu a vysloužím si od něj nepříjemný pohled.

„Já jsem ten, kdo by měl pokládat otázky, ale když už to potřebuješ vědět, jsem Mike. Michael Sutler přesněji." Když si sedne naproti mně, už nevypadá tak přísně, jeho tvář působí téměř nevyspěle, přestože mu je přibližně stejně jako mně. Připomíná mi Kena, takového toho, co se prodává k panenkám Barbie, aby malé holčičky měly pocit, že si můžou dovolit být s tím nejkrásnějším princem, i když samy vypadají jako přejeté brambory.

„Odkud znáš Stylese?" zeptám se na otázku, která mi nepřestává vrtat v hlavě, ještě chvíli a měl bych ji celou proděravělou.

„Jsi si jistý, že to chceš vědět?" nadzvedne jedno obočí a vypadá při tom tak suverénně a vyrovnaně, že na moment opravdu zaváhám, nicméně nakonec přitakám.

„Nebudu ti lhát, čekal jsem na den, kdy se na to zeptáš," s tím se zasměje, přičemž mě zmate ještě více. Teď opravdu lituji toho, že jsem neodešel.

„V podstatě jsem jeho bývalý přítel." To je všechno? Čekal jsem něco více.

„Nech mě hádat, teď si poslechnu nějaký srdceryvný příběh o tom, jak tě odkopnul a jak je krutý a zlý. Víš, co, ušetřím tě vyprávění, všechno to vím." Pohodlněji se posadí a natáhne nohy před sebe. Jeho výraz je nic neříkající a pevný, přesto jde poznat, že si z neznámého důvodu vychutnána mou jistotu. Pozoruji, jak mu zacukají koutky s mírným pokroucením hlavy.