Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 3 - Coffe?

6:58
Nervózně přešlapuji před kanceláří, nad jejímiž dveřmi je pověšená jmenovka se jménem Styles. Mám tu počkat nebo zaklepat a vstoupit nebo zaklepat a počkat než se ozve?

6:59
Zaklepu a počkám. Bez odezvy. Nakonec se rozhodnu otevřít dveře a spatřím jen zadní část otočné kožené židle, na které z druhé strany pravděpodobně sedí ten, kdo je účelem mé návštěvy.

„Jdete přesně." Zdá se mi to, nebo v jeho hlasu slyším náznak překvapení?

„Dobré ráno," skoro šeptnu a nečinně stojím před velkým stolem.

„Na co čekáte? Už mám mít na stole kávu půl hodinu." Afektovaný chraplavý hlas utne ticho a ještě než stačím cokoliv říct, muž se ozve znovu. „Pro příště, když řeknu, že máte přijít v sedm, přijďte o půl sedmé." Konečně se otočí a mně se z jeho přísného pohledu a dokonalého obličeje, skoro podlomí kolena, přesto, nebo spíš právě proto, se zaměřím na jeho hruď, přesněji na křížek houpající se na jeho krku.

„P-pane Stylesi, kde je tady kávovar?" Zatváří se, jako bych řekl bůhví co hrozného a už, už se nadechuje, k bezpochyby nemilé, poznámce, než ho zarazím a zachráním si tak kůži.

„Najdu ho." Na tváři se mu vytvoří samolibý úšklebek a rukou kýne ke dveřím na znamení, že mám jít hledat.

Vylezu na chodbu a rozhlednu se na obě strany. Zprava jsem přišel, tam nikde kuchyň nebyla, musím tedy nalevo. Po pár metrech konečně naleznu něco, čemu se aspoň vzdáleně dá říkat kuchyň.

Nejistě přejdu ke kávovaru a zkoumavě si ho prohlížím, tak nějak mi nedošlo, že s ním neumím zacházet. Ano, Tomlinsone, na nošení kávy není potřeba žádných zvláštních schopností.

Nakonec se natáhnu na horní políčku pro kávu, další problém - nedosáhnu tam. Připadám si jako baletka, když balancuji na špičkách chodidel, abych ukořistil kávu. Nechybělo sice málo, abych neskončil na podlaze, ale vytouženou kávu získám, proto se mohu začít znovu věnovat kávovaru. Nemůže to být tak těžké, nebo ne?

Pečlivě kávu a vodu nandám tam, kam se nejspíš dávat má a dalších několik sekund přemýšlím, co dál. Připadám si jako blbec, jakmile objevím existenci tlačítka 'Start'. Zmačknu ho tedy a ono nic. Zkusím to znovu a znovu, pořád nic. Nakonec to nevydržím a bouchnu do přístroje, což je má největší chyba, jelikož na mě začne stříkat voda. Aby to nebylo málo při pokusu ji zastavit se mi podaří celý kávovar shodit přímo na zem.

Za sebou uslyším hlasitý smích, za kterým se prudce otočím. Na židli sedí vysmátý blonďák, o jehož přítomnosti jsem neměl doposud nejmenší tušení, se záchvatem smíchu, tak že málem spadne ze židle. „Musíš to dát do elektriky," vyjde z něho mezi smíchem.

„Cože?"

„Neměl si to v elektrice." Přestane se na chvíli smát, ale při pohledu na mě, kompletně mokrého, opět vybuchne smíchy.

„A to si mi nemohl říct dříve?" zeptám se podrážděně a opatrně zvednu kávovar ze země, snad to přežil.

„Když on na tebe byl takový zajímavý pohled." Seberu hadru z linky a sehnu se, abych utřel vodu na zemi, poté ji hodím do dřezu a sundám si mokré sako, které přehodím přes židli, takže zůstanu jen v bílé, díky vodě v některých částech prakticky průhledné, košili.

„Zajímavé bude vysvětlovat to Stylesovi." Naštvaně strčím kávovar do zásuvky a znovu napustím vodu, přičemž se modlím ke všem svatým, aby ten krám fungoval.

„Počkat, ty pracuješ pro Stylese?" zeptá se, div, že nevyplivne svou vlastní kávu.

„Ano," odpovím, ale většinu pozornosti věnuji tomu pekelnému přístroji. „Jsi šílenec, nebo sebevrah?" zeptá se jako bych byl opravdu blázen.

„Proč?" odpovím otázkou a vítězoslavně se usměji, když z přístroje konečně začne vytékat horká káva.

„Proč? Zjistil sis o něm vůbec něco, když jsi šel na konkurz o to místo?"

„Ne, měl jsem?" odpovím nejistě a kávu položím na tácek, společně s cukrem a smetánkou do kávy.

Uslyším ironický smích a za doprovodu slov "Hodně štěstí" se vydám zpátky k Stylesovi.

Rozvážně zaklepu a otevřu dveře. Styles zrovna s někým telefonuje a rukou mi naznačí, abych mu položil kávu na stůl.

„Ano rozumím, kdy že to je?" Styles vezme do ruky iPad, přidrží si mobil ramenem a začne do iPadu něco ťukat. „A na jak dlouho... Chápu... Ano, mám... Určitě... Naslyšenou." S mírně zamračeným obličejem položí mobil na stůl a dále se věnuje svému iPadu.

„Mohu se zeptat, proč vám trvalo tak dlouho udělat jednu kávu?" Styles se konečně posadí a upije z kávy, naštěstí proti ní nic nemá.

„Měl jsem malé problémy s kávovarem."

„Ať už se to neopakuje. Pane Termlinsone, mohu vás oslovovat jménem, že ano?" jeho oči jsou pořád stejně tmavé a já přemýšlím o dnešním snu s ním, dokud mi nedojde, že čeká na odpověď.

„Samozřejmě. Jsem Louis." Přistoupím blíže ke stolu a natáhnu směrem k Stylesovi ruku. Nejen, že ji nepřijme, dívá se na mě pronikavě, stylem 'To nemyslíš vážně'. Ruku okamžitě stáhnu a promnu si ji. „Ano, můžete mě oslovovat Louis." Chvíli mě sleduje a mé oči se nakonec vpijí do těch jeho. „Pane Stylesi," dodám, abych zvýraznil vztah podřízený nadřízený.

„Letíte se mnou přesně za dva týdny, na 5 dní do Paříže." Mé oči se rozšíří, jakmile mi dojde význam věty. Vždy jsem snil o tom letět do Paříže. To, že jedu se Stylesem, musí být buď osud, nebo hodně podivná náhoda.

„Ano, poletím." Kanceláří se ozve smích.

„To nebyla otázka, Louisi." Vyskočí mi husí kůže, z toho jak vyslovil mé jméno na konci. Po chvilkovém ironickém smíchu, je jeho obličej zase tvrdý a nic neříkající.

Modré duhovky mých očí se střetnou přímým pohledem se zelenýma. Jeho pohled mě doslova zhypnotizuje a mě na milisekundu připadá, jako bych byl opět ve snu a toto byl ten šťastný a usměvavý Harry. Následující chvíle mě však přivedou opět na zem.„Můžete mi vysvětlit, proč máte mokrou košili?" nadzvedne jedno obočí a já se začnu pokoušet soustředit na to, co říkám a ne na něj.

„J-já omylem jsem na sebe vylil vodu," vykoktám a Stylesův výraz zůstává kamenný, nevím, jestli je to dobře.

„Mám pro vás otázku. Budete schopný mi v Paříži poskytnout plný servis, když neumíte uvařit ani kafe?! Co mě, sakra, přimělo zaměstnat někoho tak neschopného?! Potřebuji někoho, na koho se mohu spolehnout na sto padesát procent a ne někoho jako vás." Z jeho očí snad doslova létají jiskry a já cítím, jak do mých tváři stoupá červeň, a modlím se, abych nezradil sám sebe a nezačal brečet. To jsem opravdu tak neschopný, že po mně musí už první den řvát. Možná by mě to tolik nevzalo, kdybych si nesliboval od toho člověka něco jiného.

„Dneska večer chci rezervaci pro dva, do R&R, na 18:00." Jako lusknutím prstů se změní jeho tón hlasu z naštvaného, na až moc ledově klidný, což bohužel nedokáže uklidnit mě.

„Do Royal Restaurant? Tam se ale musí objednávat minimálně měsíc předem," podotknu potichu roztřeseným hlasem, odpovědí mi je probodnutí smaragdovýma očima.

„Já vím. Ale ty, pokud tu chceš nadále pracovat, mi tu rezervaci seženeš." Naposledy mi věnuje pohled, než se otočí k obrovské prosklené zdi s výhledem na město. „Kancelář máš vedle kuchyně, když budu něco potřebovat, zavolám ti. Radím ti dobře, zvedni to. Můžeš jít." Dokončí chraplavý hlas a já, se staženým ocasem, opouštím kancelář, přemýšlejíc o tom, jaké důvody mě vedou k tomu, nevyhodit se sám. Odpověď je jednoznačná. On.

Řekl jsem, že mu změním život, zatím jen on mění ten můj.