Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 42 - Boyfriend

Louis

Probudím se, až když kolem sebe zběsile máchám rukou, ve snaze nahmatat Harryho tělo. Místo vedle mě je však chladné.

Ještě v polospánku se zamračím a pomalu posadím. Když se podívám ven na polohu Slunce, dojde mi, že musel, odjet do práce. Nevyčítám mu to, vlastně jsem s tím tak trochu počítal.

Pomalu, ne proto, že bych chtěl někoho vzbudit, ale protože si připadám jak zombie, sejdu schody dolů do kuchyně, kde na mě čeká snídaně. Sice trochu studené míchané vajíčka, ale pořád jsou kupodivu dobré.

Když se napiji již přichystaného pomerančového džusu, všimnu si, že se pod ním celou dobu skrývá ručně psaný vzkaz.

Jel jsem do práce, odvez si domů věci a vrať se. Můžeš si půjčit z mých aut, jaké chceš, klíčky jsou u dveří. - H

Při slově auto a jaké chceš, se mi rozšíří oči. Myslím, že si udělám v jednom ze sporťáku okružní jízdu po Londýně, jen abych obdivoval toto krásné město samozřejmě.

Jen stěží nacpu kufr do sportovního auta, ale nakonec se mi to podaří. Když vyjíždím do ulic, připadám si jako jeden z těch důležitý milionářů, co si můžou dovolit cokoliv, pak mi dojde, že přesně jedním takovým je Harry.

Poté, co jsem objel celý Londýn, rozhodl jsem se konečně vydat směrem ke svému bytu, který mi po všech těch luxusních hotelech a Harryho vile připadá trochu moc útulný.

Když zaparkuji a vystoupím z auta, všimnu si závistivého pohledu náhodných kolemjdoucích. Taky periferně vidím, jak mě z okna pozoruje moje stará sousedka.

Vytáhnu kufr a zaklapnu auto, jen si vyměním věci a hned se vracím k Harrymu, vlastně mě napadá, proč se tam nepřestěhuju rovnou.

Když tahám svůj kufr do schodů, nedívám se před sebe a omyl vrazím do cizího kluka, který tak trochu spadne na zem. „Jsi v pohodě?" zeptám se a natáhnu směrem k němu ruku, jež ochotně přijme.

Má krátké hnědé vlasy a pronikavé šedé oči, na sobě krémovou košili s dlouhým rukávem a nějaké tmavé kalhoty, vypadá jako jeden z těch nerdů, kteří se u nás ve firmě starají o papíry. Málo sebevědomí na to, aby se prosadili, ale dostatečně chytří, aby se v tom naučili chodit.

„Jo, díky, měl bych se před sebe více dívat." Odmávne to a poupraví si košili, která se mu při pádu mírně skrčila. Ve svých starý jeansech a triku, které je u spodního lemu trochu natrhlé, si vedle něho připadám jako bezdomovec.

„Ty tu bydlíš? Ještě jsem tě tu neviděl." Opřu se o rukojeť kufru, zatímco pohledem hypnotizuji dveře, ze kterých vyšel, nachází se přesně o patro níž než ty moje. Ani si nevybavuji, kdo v nich bydlel předtím.

„Jo, přestěhoval jsem se před pár dny i se sestrou, ale ta bydlí jinde." Mile se usměje a já v jeho očích naleznu něco jako radost? Asi není zvyklý na to, že se s ním lidé baví i jinak než povýšeně. Tak trochu mi připomíná mě samotného, když jsem poprvé přišel do Londýna, teda vlastně podruhé. Mrazí mě z toho, ještě pořád jsem nevstřebal ten fakt, že mi v hlavě chybí kus minulosti.

„Kam míříš?" zeptám se ho a pomalu se začnu otáčet k odchodu.

„Jen se projít, neměl jsem co dělat, tak mě napadlo, že se tu trochu porozhlédnu."

„V tom případě přeji příjemné prohlížení." Pokrčím rameny, zatímco už smýkám kufr do vyššího patra. Najednou mi dojde, že tam pořád nehybně stojí a chce něco říct, neřekne nic. „Hele a nechceš ke mně? Řekl bych ti, jak to tu chodí a tak, stejně nemám co dělat." Tomlinsone, co jsi to právě řekl?