Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

CHapter 88 - Involuntary Pleasure

Normálně už na upozornění kašlu, ale v tomto případě vás chci upozornit na první část dílu s Harryho snem. Jen ať jste připravení. Ovšem přeskakovat byste to asi opravdu neměli...

Harry

Pomalu vejdu na školní chodbu, přičemž okamžitě sklopím pohled. Cítím, jak na mě všichni civí a klepu se strachy, vím, že dnes bude opět ve škole a to mě děsí ze všeho nejvíce, tedy kromě faktu, že cítím jeho silný parfém, což značí jediné a to sice, že se nachází jen pár metrů ode mě. „Hej, buzničko naše," okřikne mě, ale já se rozhodnu ho naprosto ignorovat, tedy do chvíle, dokud nechytí moje rameno a neotočí si mě čelem k sobě.

Jeho pohled není ledový ani chladný, naopak je v něm vášeň pro násilí, už jen ty tmavé oči si budují respekt samy o sobě. „Co kdybychom otestovali, jak moc toužíš teda po něčem v té tvé teplé prdýlce."
Okamžitě ve mně zavládne panika a já sebou začnu trhat, ale mé ruce jsou nic v porovnání s tím jakou on, jako sportovec, má sílu.

„Prosím, ne," zaskuhrám, ale to už mě spolu se svými kumpány táhne na chlapecké záchody vedle kumbálu, na ty, kde nikdy nechodí.

Ucítím, jak mi po tváři steče slza, přísahám, nikdy v životě jsem se tolik nebál a ani bát nebudu.
„Pust mě," zažadoním, ale oni se jen zasmějí.

„A připravit tě o potěšení? To bychom nikdy nemohli." Usměje se jeden z kluků a doslova mě vyhodí na záchody. Lokty ostře narazím o kachličky, které mě studí po celém těle, chci se zvednout a jsem přišpendlen velkýma dlaněma k podlaze.

Marně se mu snažím vymanit, ale to už cítím, jak mi další sundávají kalhoty spolu se spodním prádlem „Ne," je jediné, na co se vzmůžu mezi vzlyky, jež ovládají mé tělo. „Udělám cokoliv, jen mě nechejte," naposledy zaprosím, ale odpovědí mi je násilné roztažení nohou.

Ačkoliv bojuji do poslední vteřiny, nakonec zakloním hlavu a víčka přivřu silně k sobě. Kdybych věděl, co přijde, raději se ten den zabiji, přísahám. Okamžitě, jakmile chci hlasitě vykřiknout bolestí, mi je zacpána pusa. „Myslím, že na toto tvá prdel jen tak nezapomene," zasměje se největší z nich. Nejde o to fyzickou bolest, která mě nyní přivádí do agonie, ale o tu psychickou, jsem jen pouhé nic a oni to dávají moc dobře najevo.

Ačkoliv dýchám, uvnitř právě začínám umírat. Nelze popsat, jaké utrpení prožívám, je to jako byste padali skrze ostré dýky zoufalství pořád a pořád dokola a ony vás řezaly, zatímco kolem krku se vám obmotávaly zákeřné zmije tasící své ostré zuby, jež vám následně spolu s jedem pronikají pokožkou. Přesně takové to je.

Následně uslyším nejen já, ale i oni nějaké kroky, okamžitě ztuhnou a ustanou v tom, co dělají. Nedůvěřivě se podívají ke dveřím, zatímco jeden z nich mi pořád drží ústa a pomalu ze mě vytahuje sošku za přínos škole, jež mi způsobila neskutečnou bolest, jediné, co při tomto stavu přinesl je utrpení a slušná suma peněz. 

„Mizíme," zavelí a vypaří se, nezapomenou přitom vzít mé kalhoty a boxerky. Já tam tak zůstanu sám, nahý na špinavých kachličkách uprostřed vlastních slz, moc ponížený na to, abych věděl, jak se správně dýchá, natož chodí.

Školními záchodky se ozývá zoufalý dusivý pláč, můj vlastní a je to ten stejný, co mě probudí.

Ani se neposadím, jen zalapám po dechu, zatímco cítím, jak se mé tělo třese.

„Harry," ozve se vedle mě Louis a chce mě pohladit po rameni, ale já jen vyděšeně odskočím.