Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 83 - Still Waters Run Deep

Harry

„Harry," pronese vážným hlasem, „Teď chci, abys ke mně byl naprosto upřímný. Máš v plánu zabít mé rodiče nebo ne?"

„Ano," odpovím prostě, aniž bych se nad tím déle rozmýšlel. Za tu dobu, co jsme spolu, jsem pochopil, že se nevyplatí lhát mu, tak či tak by na to přišel.

Louisův hrudník se nadzvedne a opět klesne po hlubokém nádechu. „Myslel jsem si to," pronese prostě a otočí se tváří ode mě. Vím přesně, proč se na mě nechce nyní dívat, a také mi moje mysl napovídá, že bych ho měl začít utěšovat, ale jakoby celé mé tělo bylo ztuhle v nějaké zvláštní křeči a mé ruce byly svázané, veškerá slova mi přijdou nevhodná. Mám ho obejmout nebo se držet dále, či snad jen položit mu dlaň na rameno? „Musím se jít projít." Zvedne se znenadání z pohovky, přičemž na mě konečně stočí pohled, nezdá se být skelný či rudá, nebrečel, k slzám má zdá se daleko.

Sedím a pozoruji, jak se šine směrem ke dveřím, nemůžu ho nechat odejít ne teď. Zvednu se a několika dlouhými kroky ho doženu, ještě než se vůbec stihne obout. „Počkej, nechoď nikam," můj hlas je chraplavý a zastřený, vnímám, jaký vliv má na Louise, je jedno, co jsme prožili, ještě pořád existují věci, jenž se nezmění, věci které nikdy ovládnout moci nebudeme. Je to to něco, co si neseme z minulosti a co se v nás zakořenilo, to něco je přesně důvod, proč po tonu mého hlasu Louis ztuhne.

„Ne." Pokroutí hlavou, ale to už se předkloním, abych ho mohl obejmout kolem pasu a přehodit přes ramena, během čehož můžu slyšet vyjeknutí a cítit vzpírání se mým pohybům. „Okamžitě mě pust, slyšíš," zahuláká, jakmile s ním jdu vzhůru po schodech, „Myslím to vážně, Harolde, hned mě polož zpět na zem." Nevnímám ho, pouze přejdu k místnosti s písmenem X. „Na to ani nemysli!" v jeho hlase jde hned za oponou obav slyšet jisté vzrušení, „Ne, ne, ne!" opakuje a začne se kroutit více, ale to už vpluji dovnitř a jeho tělo shodím na velkou postel se saténově černým povlečením.

„Co to jako děláš?!" jeho hlas je dravý, což mě vzrušuje stejně jako to, jak se mnou bojuje, není to však nic v porovnání s bitvou uvnitř něj, cítím, že se mi vzpírat nechce, ale musí, radí mu to rozum.

Stále mlčím, a když mi chce Louis vyklouznout, přišpendlím jeho zápěstí k matraci a nohy ukotvím těma svýma. „Měl jsi posilovat." Ušklíbnu se. Natáhnu ruku pro jedny z pout u strany postele, do kterých uvězním jeho zápěstí.

„Děláš si srandu? Ty mi prostě sdělíš, že hodláš zabít mé rodiče a potom mě uneseš tady, kde mě připoutáš k posteli." Odfrkne si poté, co definitivně vzdá boj se mnou, „Proč já se nemohl zamilovat do někoho normálního?" položí si řečnickou otázku, jakmile má připoutané všechny končetiny.

„Protože by tě ten dotyčný brzo omrzel a navíc, musíš uznat, že se mnou je tvůj život zvláště napínavý," pronesu, zatímco klečím mezi jeho nohama.

„Jo, ta nejlepší část na tom je, jak lidé kolem mě umírají." Uhne pohledem, dávající mi najevo, že je uražený, „Jsem naštvaný, Harolde, pokud ti to ještě nedošlo," pronese po chvíli, co pouze pozoruji jeho tělo.

„Když ti ho vyhoním, přestaneš na mě být naštvaný?" nadzvednu obočí, přičemž se ke mně se zájmem v očích otočí, „Vykouřím?" zkusím to znovu a on s našpulenými rty přikývne.

„To by šlo."

~~~~

Louis v následujících dnech v práci