Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 85 - Black

Harry

Pohřby, byl jsem na spoustě z nich, většinou jsem tam neznal jediného člověka, a o mrtvém jsem taky neměl moc ponětí, o koho šlo. Poslední, na kterém jsem byl, byl Niallův, lišil se od ostatních tím, že na mrtvém mi opravdu záleželo a já se cítil provinile a smutně, tak proč se tak necítím teď? Chci říct, měl bych. To v sobě opravdu nemám ani trochu citu?

V mém světě platí jedno pravidlo, na pohřbech se nikdy nevyvolávají spory, nevím, kdo přesně s tím přišel, ale zradit či ublížit někomu na pohřbu v mém oboru, je společenská sebevražda, a proto jsem si dovolil zde dnes přijít, ne kvůli sobě ani té mrtvé dívce, ne, jediný důvod proč tu jsem, je Louis a já opravdu doufám, že to ocení.

Možná se ptáte, jestli mám se smrtí Louisovy sestry něco společného. Odpověď není ano, ale nemohu říci ani ne. Pokud by nebyla mrtvá ona, mohla by to být má sestra a jakkoliv mám Louise rád, nikdy bych neupřednostnil jeho rodinu před mou, obzvláště tu jeho.

Chci domů, nechci zde být ani jednu další sekundu ale nemohu, nemůžu utéct, nejsem zbabělec. Jakmile proběhne obřad, na který jsme, dobře kvůli mně, přišli o pár minut později, přijde na řadu něco jako smuteční sešlost nebo hostina nebo oslava, záleží na tom? Nemám tušení, jak se tomu říká. Obvykle to bývá část, kterou mám na pohřbech nejraději, jelikož je všude spousty jídla a pití, ale ne dnes.

Ona smuteční sešlost, jak jsem to nazval, se koná v okázalé síni blízko kostela, prostor zde je otevřený a naplněn smutnou hudbou, hlasy všech jsou tiché a co chvíli slyšíte, jak někdo říká: „Upřímnou soustrast," pronese i můj hlas, načež si potřesu rukou s matkou Louise. I přes černé brýle, normálně zabraňující silným paprskům v poškození vašich zornic, cítím, jak mě její oči propalují – nepopírám, mé dělají to samé. Ruku mi drží v obzvláště silném stisku, který ji se stejnou nechutí opětuji.
„Jen aby bylo jasno, já v tom prsty nemám." Pustím její ruku a přejdu k otci Louise. Z něj nejde cítit taková zášť, i tak se ale necítím dvakrát příjemně.

Abych to celé vyjasnil, já skutečně do poslední chvíle netušil, že Louisova sestra bude zabita. Mohu říct, že mě postavili před hotovou věc a já neměl na výběr, vymlouvat se však nemám ve zvyku. Bylo to těsně předtím, než mě vytočila ona píseň v rádiu, nejspíše i proto jsem nezvládl ovládnout svůj hněv. Prostě zazvonil telefon a já ho zvedl. V momentě, kdy jsem uslyšel ruský přízvuk, mi došlo, že ten den neskončí dobře. Máme s šéfem ruské mafie, mimochodem přezdívá se mu jazýček, můžete si domyslet proč, určitou dohodu, před každým tahem v pomyslné hře musíme od toho druhého dostat jakési slovní svolení a já mu ho dal. Nemyslím si, že byste pochopili, proč byla její smrt důležitá, jednou to vysvětlím, ale důležité je, že ať už byla důležitá, jak chtěla, mohl jsem její smrti zabránit. Udělal jsem to? Neudělal, a proto o sobě nemohu prohlašovat, že s její smrtí nemám nic společného, aniž bych uvnitř sebe neslyšel protivný hlas svědomí.

Je poměrně překvapující, kolik lidí se zde objevilo, pochybuji, že někdo z nich znal tu dívku a že brečící spolužačky, vím o tom, že zrovna prochází mezi nejnebezpečnějšími a nejvlivnějšími lidmi planety. „Stylesi, dlouho jsme se neviděli," ozve se vedle mého ucha Christianův hlas, „Kde máš Louise? Utekl ti hned, jak si uvědomil, co za bezpáteřní bestii jsi?"

„Oh, v tom tě musím, můj drahý Christiane, zklamat," začnu, načež se zadkem opřu o jeden ze stolů a upiji pálivé hnědé tekutin, „Pouze je se zbytkem své rodiny," povzdechnu si a vyklopím do sebe whisky, „Co tu děláš ty?"

„Já, stejně jako několik dalších lidí tady, zahrnující tebe." Sarkasticky se uchechtnu. „Jsem přišel vzdát úctu dceři našich spojenců." Jen pokroutím hlavou s úšklebkem na rtech a společně s Christianem si z tácku číšníka vezmeme dalšího panáka.