Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 17 - Silver cross

Louis

Opakuje se stejný proces jako minule, když jedeme do jeho domu. Jedno je ale jiné, během své jízdy Harry nepromluví ani slovo. Taky se celkem divím, že pod vlivem těch léků muže řídit. I když jak sám tvrdí, on muže všechno.

Stejně jako minule zastaví ve své garáži plné luxusních aut a společně vyjdeme až do nejvyššího patra jeho domu.

S každým krokem, co jsme blíže k oné místnosti, se mi zvedá tep a zrychluje dech. Neuklidňuje mě ani ten fakt, že Harry pořád nemluví, jediný zvuk, který vydává, je klapot podrážky bot o lesklou podlahu.

Konečně se zastaví přede dveřmi s nápisem X, přičemž se na mě otočí.

Nikdy předtím v očích neměl tak chtivý pohled. Od smaragdu se odráží světlo, které vydává obrovské okno a mnou projede elektricky šok, jen z toho pohledu.

„Slib mi, že neutečeš." Nejsem schopen jediného slova, jen přikývnu a všimnu si, že i jeho hrudník se nadzvedává v rychlejších intervalech než normálně.

Pravá potetovaná ruka se vyšvihne k mé bradě a prsty ji jemně sevře, abych nemohl uhnout jeho pohledu.

„Slib mi to," velkým prostorem se roznese jeho hlas a díky částečné ozvěně, a ne jen díky ní, mi naskočí husí kůže.

„Slibuji." Můj hlas není zdaleka tak pevný a hlasitý jako jeho, přesto to nepochybně slyšel.

Roztáhne své prsty tak, že je moje brada volná a ruku odtáhne. Uslyším, jak mu v ruce zacinkají klíče, a když se otočí, tak i zvuk odemykání. Teď už můžu s jistotou říct, že tlukot mého srdce musí jít slyšet až na druhý konec Londýna.

Postava vedle mě odstoupí ode dveří, abych mohl vejít jako první.

Velmi váhavými kroky přejdu až přede dveře a stisknu ve své dlani stříbrnou kliku. Ještě několik sekund jí držím v ruce, než se odvážím ji zmáčknout a pootevřít dveře na malou mezeru, přes kterou by se protáhla sotva myš.

Škvírou prochází z vnějšku světlo dovnitř, znamená to tedy, že je místnost bez oken nebo zatažená velmi tmavými a hrubými závěsy.

Než se odhodlám otevřít, podívám se do Harryho tváře, jako bych v ní mohl najít uklidnění a ujištění, že všechno bude v pořádku. Nenajdu tam ale nic, jeho tvář je kamenná a nic neříkající.

„Máš strach?" znovu mnou tón jeho hlasu projde jako dýka. Najednou mi dá práci soustředit se, jak dýchat.

„Ne," snažím se, aby můj hlas byl jistý, ale nedaří se to.

„Měl by si." Na jeho tváři tentokrát není ani stopa po úšklebku a to mě přímo děsí. Myslí to naprosto vážně.

Zatlačím do dveří, které jsou těžší, než jsem čekal. Noha mi dosedne na tmavé dřevo a díky světlu chodby vidím malou část místnosti, i to mi však stačí, abych pochopil, k čemu slouží.

Dech se mi doslova zatají a já nejsem schopen jediného pohybu, či jen obyčejného nádechu.

Slabé světlo dopadá na stojan, ve kterém jsou v horizontální řadě vyskládány různé druhy bičů a dutek. Kousek od toho vidím část obrovské postele, na jejichž koncích jsou přidělaná pouta. A to vidím jen zhruba čtvrtinu místnosti.

„Mám rozsvítit, nebo ti to stačilo?" ozve se za mnou a já nadskočím leknutím, zcela jsem zapomněl na jeho přítomnost.

„Rozsvítit," odpověděl jsem dříve, než jsem si to rozmyslel.