Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 24 - I've found everything what I ever wanted

Louis

Lehce jsme se vznášeli nad parketem, uprostřed prázdného sálu. Hudba, která ovládala naše těla, se ozývala odevšud a odnikud. Možná byla prostě jen v nás. Jeho ruka položená na mém boku, mě lehce vedla v tanci a my tak skoro létali.

Očima jsem se zadíval do těch nádherně smaragdových a našel jsem v nich všechno, co jsem kdy hledal. Harry se mírně usmál a na tváři se mu tak objevily ďolíčky. Oplatil jsem mu úsměv a pokračoval v našem tanci.

Očima jsem se zadíval do těch překrásně smaragdových a našel jsem v nich všechno, co jsem kdy ztratil. Všechna bolest odplula pryč a ve mně se nacházel jen neuvěřitelně krásný pocit, štěstí snad.

Očima jsem se zadíval do těch tajemných smaragdových a našel jsem v nich původ veškerého vzrušení, které jsem kdy cítil. Jeho ruce si mě k sobě přitáhly blíže a při každém nádechu se tak naše hrudníky otřely o sebe. S každým dotekem a krokem, se mé buňky dožadovaly dalšího dotyku.

Očima jsem se zadíval do těch dokonale smaragdových a našel jsem v nich odpovědi na všechny mé otázky. Všechno najednou dávalo dokonalý smysl a já to pochopil.

Má záda se prohla, když mnou Harry otočil a já tak zůstal zakloněný a podepíraný jen jím. Byl jsem mu vydán napospas. Zaklonil jsem hlavu a ucítil jeho sametové rty na mém krku. Rty se mu přesunuly k těm mým, ale těsně předtím, než mě políbil, se hudba opět zrychlila a on mě vytáhl na nohy, takže jsme znovu ladně proplouvali tanečním sálem.

„Proč vždy, když mám něco na dosah ruky, to zmizí?" promluvím konečně a sleduji, jak se jeho úsměv rozšíří.

„A nebyl by to nudný život? Kdybys měl vše, po čem prahneš?" jeho hlas se zda být tajemnější než kdy dřív a to donutí mé srdce ještě zrychlit. „Řekni, co by jsi chtěl nejvíce? Ze všech pokladů světa, po čem toužíš nejvíce?"

„Po vás, pane Stylesi."

Prudce se posadím a prohrábnu zpocené vlasy, které mi padají do čela. V hlavě se mi honí tisíce myšlenek točící se jen kolem jednoho. Jeho.

V tom snu mi najednou vše dávalo dokonalý smysl a zapadalo do sebe, jako kousky skládačky, nyní se však můžu snažit v paměti lovit, jak chci, ale nemůžu si na sen vzpomenout. Vybavují se mi jen útržky, vidím před sebou zářivé zelené oči a cítím, jak se lehce vznášíme po parketu, to je však všechno.

Když už mi něco konečně dává smysl, zapomenu to, úžasné. To celé ve mně však vzbudí ještě větší touhu po odpovědích, kterých se nedostává, naopak otázek přibývá s každým dnem více a více.

Harry

Do uší mi duní hlasitá muzika, která mi zabraňuje vnímat okolí. Svaly na ruce se mi napnou, když mi pěst tvrdě udeří do boxovacího pytle. Následuje ji druhá ruka, takže se nakonec předhánějí v tom, která uštědří pytli větší ránu.

Pohupuji se na nohách a snažím se soustředit na údery, které provádím. S každým dalším napnutím a smrštěním svalových vláken, se v mé krvi násobí adrenalin a veškerý stres jde pryč.

Jsem naštvaný sám na sebe, protože jsem dovolil Louisovi nalomit tu ledovou vrstvu, kterou jsem si pracně budoval. Stačil jeden pohled a já ztratil veškerou kontrolu, nad sebou i nad ním. Ten kluk se vymyká kontrole, jsem zvyklý, že mě každý poslouchá, dělá, co já řeknu, ale on pokaždé najde způsob, jak se lišit. Vždycky ho našel, to byl jeden z důvodů, proč se ze mě stal ten naivní zamilovaný idiot, který ve mně pořád je.

Když si vzpomenu na ten večer, kdy jsem brečel uprostřed parku, naštvu se sám na sebe ještě více a udeřím do pytle dvakrát tvrději. Sundám si z rukou boxovací rukavice a jen si je ovážu tejpou. Rukou se mi tak prožene bolest, kterou vyžaduji, abych zahnal tu svou. Tuto bolest totiž mohu ovládat a sám si ji regulovat, na rozdíl od té druhé.

S každou vzpomínkou na křivky jeho těla, se pohne boxovací pytel pod mým zásahem, zanedlouho ho však mám celého v mysli a nejsem schopen se soustředit na cokoliv jiného. Bezhlavě bouchám do pytle a cítím, jak se mi odírají klouby, nevšímám si toho, jsem totiž zaneprázdněn bojem ve své hlavě.

Zkoušel jsem všechno, abych ho od sebe odehnal, každý pokus však skončil katastrofou, protože jsem po něm toužil ještě více, po jeho těle, dotecích, přítomnosti, drzém úsměvu. Nemůžu se zbavit té potřeby ho k sobě připoutat, nedokážu setřást potřebu vlastnit ho. A čím víc se Louis brání a vzpírá se, tím více jsou ty potřeby vyšší a já se bojím dne, kdy je neovládnu a prostě z něj vyšukám duši. Koneckonců už jednou se něco takového stalo.

~~~~

Když otevřu oči, mírně zpanikařím, probudím se totiž s dokonalým výhledem na Londýn v koženém křesle, to znamená, že jsem musel usnout v práci. Není se čemu divit, když jsem ještě před pár hodinami místo spánku, mučil své tělo v posilovně, což mi připomínají i do krve odřené klouby na dlani.

Promnu si oči a podívám na hodiny, usnul jsem asi na hodinu a půl. Když se otočím, spatřím na svém stole kávu, je studená. Jen se modlím k bohu, aby tu ke mně Louis ráno něco nemluvil.