Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 53 - Do or die

Nikdy nemůžeme být obklopeni nočními děsy, skrývají se totiž hluboko uvnitř nás.

Louis

Tma. Tma je to jediné, co se nachází okolo mě. Skrze ni nevidím vůbec nic, nedohlednu si dokonce ani na špičky u nohou. Když se konečně odvážím pohnout, zjistím, že nemůžu, jako bych měl okolo zápěstí a kotníku uvázané černé provazy tvořené šlahouny té nejhlubší temnoty.

Tělo mi začne paralyzovat strach a panika, čím víc se tomu bráním, tím je to silnější. Zoufalství naplňuje moje žíly a tepny, nutí mě křičet do prázdna. Můj křik začíná a končí nikde, nese se od nikud nikam.

Najednou před sebou spatřím obrys osoby, která je o několik čísel větší než já. Čím je blíže, tak je snazší rozeznat rysy v obličeji, nevím, jaké světlo mi umožňuje ho vidět.

Když je přímo naproti mně, vidím jen ty nejvýraznější rysy jeho tváře a tmavé kadeře, které nyní dokonale splývají s temnotou. Bojím se, bojím se tak moc, že se nemůžu skoro ani nadechnout.

Když ke mne přiblíží svou ruku, zakřičím tak silně, dokud mi nepřeskočí hlas, každý sval v mém těle se napne a vzápětí se mi tělo začne vzpínat, jen aby se mě nedotkl.

Vyděšeně se mu podívám do očí, které mají ten nejtmavší a nejzvláštnější odstín zelené, jaký jsem kdy viděl, jako byste ten nejčiřejší smaragd ozářily čistou temnotou. Jsou nádherné a přesto děsivé, možná právě proto jsou tak hypnotizující.

Najednou se mě jeho dlaň dotkne uprostřed hrudníku, kterým se mi prožene neskutečná bolest, neumím ji k ničemu přirovnat. Je to jako byste najednou cítili ty nejsilnější záporné emoce, které existují.

Přesně v ten moment poprvé mrkne a s otevřením víčka zjišťuji, že se vytratila veškerá zelená a nahradila ji černo černá. Pod víčky se mu rýsuji pouze černé oči bez jediného záblesku bělma.

Když v tom spatřím někde pod sebou odraz světla, vrženy od ostré čepele noze v jeho druhé ruce. Začnu zběsile kroutit hlavou a znovu zápasit, ale je mi to k ničemu, akorát mi to vžene do tělního oběhu více útrap.

Ostrý kov se ocitne jen na milimetry daleko od mého srdce a po pár vteřinách už se špička dýky dotýká mého těla. Najednou ho sklopí a vytvoří mi tím na hrudi dlouhý šrám, ze kterého začne vytékat krev, nebolí to tak moc jak bych si myslel.

Na jeho tváři se vytvoří mály až nevinný úsměv, děsí mě k smrti. Složí ruku z mé hrudi a obmotá mi dlouhé prsty okolo zápěstí, jenž pozvedne výše. Čepel mi položí na předloktí, jsem si jistý, že musí cítit, jak rychle a zběsile mi proudí krev žilami. A potom to přijde.

Zaryje dýku hluboko do mé pokožky a já opět vykřiknu tak silně, že se mi bolestně sevrou plíce. Nepřestane jedním tahem, místo toho dýku pozvedne a natočí hrotem k mému předloktí, kde způsobil táhlou ránu. Poslední, co udělá je, že mi to ruky dýku zabodne a prostor kolem nás náplni můj zatím nejsilnější výkřik.

Sirce otevřu oči za prudkého posazení. Instinktivně se chytnou za zápěstí a vydechnu úlevou, když tam žádná rána není. Hrudník se mi divoce nadzvedá, přičemž prsty přejedu přes tetování právě dýky, když o tom tak přemýšlím, ani nevím, kdy jsem si ji dal vytetovat, jakoby tu se mnou byla odjakživa.

„Lousi," ozve se vedle mě vyplašeně a já trhnu hlavou za tím hlasem. Setkám se pohledem se smaragdovýma očima, uklidním se, když se ujistím, že jsou normálně zelené bez jakéhokoliv temného odstínu s absencí očního bělma.