Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 57 - I can't

Louis

„Kam teď půjdeme?" zeptám se Adena, když vcházím do svého bytu, abych si sbalil nejpotřebnější věci.

„Popravdě jsem tě chtěl posadit do letadla směřující do Austrálie, ale všechno zůstalo v mém domě," povzdychne si a zavře za námi dveře. Byt mi připadá podivně prázdný, přestože je vše na svém místě a nic nechybí. Možná to není byt, co něco postrádá, ale já.

Jak ze mě postupně začal vyprchávat adrenalin a to vzrušení okolo, začal jsem pociťovat únavu a bolest, nemám tím na mysli jen tu psychickou, ale i fyzickou. Mučení se na vás podepíše mnoha způsoby, já se jen momentálně nemůžu rozhodnout, který je nejhorší.

„Kdy to letadlo odlétá?" zeptám se, zatímco vytahuji z pod postele černý kufr, jen abych do něj mohl naházet to nejdůležitější, co mi přijde pod ruku. Cítím se prázdný, jako bych všechny pohyby dělal jen automaticky, protože se to ode mě očekává. Znáte ten pocit, když jste tak unavení a vyčerpaní, že je vám vše jedno? Tak přesně to teď cítím, až na to, že ta apatie, která mě zasáhla je vyvolaná částečně mnou, nechci o ničem, nikom přemýšlet.

„Za pět hodin," odpoví nepřítomně, přičemž si prohlíží mé fotky na poličce, jsem na nich většinou já a moje sestry. Budou mi chybět, časem jim pošlu letenky, aby se na mě přijely podívat i s ostatními.

„Stihneš sehnat novou letenku?" Zeptám se, nechci odlet oddalovat, bylo by to jen těžší a těžší.

„Nevím nejspíš ne, let byl plný." Přejde ke mně blíže a sedne si na postel vedle kufru už z půlky zaplněným oblečením a podobnými věcmi. „Naštěstí jsem se díval a hned po něm jede za pár hodin další, na který letenku mám pro jistotu taky. Vyspíš se a pak poletíš," pronese se smutným úsměvem na tváři, který se mu sice pokusím oplatit, ale únava udělá své.

„A co Harry nebo tvá matka? Myslíš si, že mě tu nebudou hledat?" uchechtnu se ironicky, protože toto by bylo první místo, kam bych šel.

„Nebudeme tady, půjdeme ke mně."
Zamračím se. I když vím, že je to naivní hloupost, chci poslední noc zůstat tady.

„Dobře," odpovím tiše, zatímco kufr zaplňuji posledními věcmi, umím být rychlý, když chci. „Tak jdem." Z mého pokusu o povzbudivý úsměv vznikne jen ubohé zacukání koutku úst.

~~~~

Když mě ranní paprsky probudí, smutně zavzdychám do polštáře, je těžké nemyslet na někoho, kdo před vámi ještě před několika okamžiky stál v cele své kráse. Začínám ty sny nesnášet, nejhorší na tom je to, že se některé začínají opakovat, jako ohraná videokazeta, která bývalá vaší nejoblíbenější do doby, než jste ji znali nazpaměť.

Otočím hlavu a výhled na pokoj mi zakryje Adenova hlava, když jsme tu včera přišli, byl jsem tak zmožený, že mi bylo upřímně jedno, jestli půjdu spát na Adenův gauč, postel nebo hruď, každopádně jsme oba oblečení a dělí nás metrový odstup, to je dobrá zpráva.

Potichu se vytáhnu z postele a vyjdu z malé ložnice, jeho byt je menší než ten můj, zato mnohem luxusněji vybavený. Moderní nábytek, jak vystřižený z časopisu, mi k němu nesedí, místo obrovské ploché televize bych čekal krb se starými knihami na římse.