Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 41 - Goodbyes

Doporučuji si připomenout, co se dělo v 37. kapitole :)

Louis

„Takže až se vrátíme a vystoupíme z toho letadla, budeš na mě zase zlý?" zeptám se narovinu a opřu se hlouběji do sedačky, zatímco Harry něco zběsile ťuká do svého notebooku.

„Nejsem na tebe nikdy zlý, všechno vůči tobě dělám s láskou," namítne a vzhledne od monitoru, aby mi na sekundu věnoval hluboký pohled.

„Je dobré vědět, že když po mně řveš děláš to s láskou," odpovím trochu protivně a odvrátím od něj pohled. Vždycky mě fascinovala krajina pode mnou. Když jsem poprvé letěl, představoval jsem si, že jsem pták, který se vznáší nad Zemí a nechává se unášet větrem neznámo kam.

„Hej," ozve se a chytne mě prsty za bradu. Jedním pohybem si mě otočí k sobě, takže jsem nucen dívat se mu do očí. Jeho hrubé zacházení mě zvláštním způsobem vzrušuje, a kdybychom tu byli sami, tak si nemyslím, že se udržím, že se udrží on. „Takhle je to lepší. Pro tebe i pro mě, rozumíš?" mluví pomalu a důrazně, chce, aby se mi každé jeho slovo vyrylo do paměti.

„V čem je to lepší?" ucítím, jak povolí stisk a místo toho položí ruku na mé koleno. Stačí jen toto a mnou začne proudit touha celým tělem. Chci více doteků, můžu se z toho zbláznit. Ten pocit, když vím, že nemůžu, ještě znásobuje ten chtíč. Ne nadarmo se říká, že zakázané ovoce chutná nejlépe.

„Ve všem," chraplavý hlas se mi dostane pod kůži a donutí mě zapomenout na to, že se tu nenacházíme sami, ošálí mi smysly jako ta nejsilnější droga.

„To, že je to jednodušší neznamená, že je to lepší nebo správné," dovolím si protestovat a tím tak na jeho tváři vytvořit úšklebek, vím v hloubi duše, že se mu moje drzost zamlouvá. Začínám si uvědomovat svou moc nad ním.

„Musím tě toho ještě tolik naučit." Prsty mu doputují k lemu mého trika, za který si mě přitáhne. Na krk mi dopadá jeho dech a tím mi začne srdce tepat rychleji. Jsem přípravný znovu okusit jeho rty, ale on se místo toho zasměje a pustí mě vracejíc se ke svému notebooku. Zrádce.

~~~~

Když vykročíme z letadla, nasaji do nosu Londýnský vzduch, který mi tak trochu i chyběl. Nevím, co bude následovat další hodinu, nebo zítra, každopádně to bude zajímavé.

Když jdeme skrze prázdnou noční letištní halu, zatímco za sebou táhneme své kufry, stane se něco, co nečekám a co mi zastaví dech. Pro někoho jiného je to zcela obyčejné gesto, ale pro mě to je mnohem více.

Harryho ruka si najde tu mou a zcela automaticky s ní proplete své prsty. Není tu dav, kvůli kterému by to musel dělat, prostě to udělat chtěl. Člověk by řekl, že po tom, co jsme spolu zažili, je to naprosto normální, držet se za ruce, ale ne pro mě. Toto je vůbec poprvé, kdy Harry sám od sebe dal najevo své city.

Několikrát mi ruku stiskne, než si mě za ni přitáhne. Zůstanu stát na místě neschopný slova nebo pohybu. Okolo nás se momentálně nenachází vůbec nikdo, jen my dva a letištní ticho. Stojíme naproti sobě a já nechápu, co se děje. Toto není ten Harryho, kterého bych očekával.

Prstem mi přejede přes tvář a rty mi políbí čelo, zatímco rukama mě obejme. Připadám si v bezpečí. Jeho přítomnost je vše, co potřebuji k životu.

Užívám si jeho objetí, ale vím, že to má důvod a ačkoliv si to nechci připustit, až moc mi to připomíná loučení, proč? „Miluji tě, Louisi," ozve se najednou a jeho slova se ozvěnou roznesou po celém prostoru. Tělem mi prochází zvláštní pocit, štěstí?