Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 43 - Collar

Louis

„Buď hodný, chlapečku." Usměje se na mě těmi jeho roztomilými ďolíčky, o nich si myslí, že dokáže zachránit svět. Možné to sice je, ale na mě to neplatí.

„Neříkej mi chlapečku nebo ti začnu říkat mami a to ty myslím nechceš." Nadzvednu obočí, jeho reakcí je protočení oči a hluboké povzdechnutí.

„I kdybych ti říkal princezno, tak ti to může být jedno," odsekne a vlepí mi do ruky vstupenku, kterou musím vložit do turniketu, abych prošel. Periferně sleduji, jak nás pozorují lidé a já se jim nedivím, taky bych se sledoval.

Jakmile se železné tyče protočí a já se nacházím vevnitř, ucítím na krku škubnutí. Kožený obojek se mi zaryje do krku, když za něj Harry potáhne. Nedělá to proto, že neposlouchám, ale proto, že chce ukázat svou nadřazenost a budovat si respekt. Sám nevím, jestli se mi to líbí.

„Bude se ti tam líbit, opravdu přísahám," ubezpečí mě a přitáhne si vodítko na kratší vzdálenost, takže mě může chytit kolem pasu. „Tatínek chce pro svého chlapečka jen to nejlepší." Sladce se usměje a políbí mě na špičku nosu.

Ušklíbnu se, nebo spíš zamračím, a jeho výraz se změní na trochu naštvaný. „Tak a dost, buďto okamžitě přestaneš být drzý a odtažitý, nebo to doma pořádně schytáš." Jeho hlas je najednou pevný jako skála. Nahání mi to husí kůži. „Rozumíš?" aby zdůraznil svá slova, chytne mě dlouhými prsty hrubě za bradu, takže jsem nucen dívat se mu do očí. Nevadí mi to, naopak vchází do mě příjemné vzrušení.

„Ano," odpovím mu a on konečně povolí svůj stisk, místo něho mě lehce plácne po tváři a vede dovnitř arény.

Když se konečně posadíme, jeho prsty začnou putovat od mého kolena vzhůru a zase zpátky, nikdy jsem nezjistil, jestli tím chce uklidnit sebe, nebo mě. Najednou uslyším cvaknuti pod uchem, když mi sundá z obojku vodítko.

Přesně v ten moment celá aréna zhasne, a když se rozsvítí, nikdo v ní není, všichni zmizeli neznámo kam. „Nejsem to ale hodný tatínek, že jsem zařídil, abychom tu byli jen sami dva?" zeptá se a otře se o mě tváři, což značně zvýší rychlost tepání mého srdce.

„Nejsem to ale poslušný dvaceti tři letý chlapeček, když si toto nechám líbit?" dodám, když jeho prsty zabloudí pod mé tričko, kde zkoumají kontury mého těla.

„Jsi můj, jsi tatínkův chlapeček," zašeptá mi do ucha a pak spolu s ním všechno zmizí.

Prudce se posadím na své posteli a ještě několik sekund vydýchávám svůj sen. Je to už delší dobu, co byl tak živý. Musím i dokonce sáhnout na ucho, kde pořád cítím jeho horký dech a kde mi zanechal husí kůži.

Položím chodidla na koberec a s neochotou vstanu z postele, stejně bych za pár minut vstával. Jakmile dojdu do kuchyně, napustím si sklenici studené vody a usednu za malý stůl.

Začnu přemýšlet, co bude dál. Včera, jak jsem poslouchal rozhovor mezi Harrym a jeho matkou, jsem si uvědomil, že zítra, tedy dneska, bude všechno jiné. Život zaběhne do starých kolejí, jediné čeho v životě dosáhnu je možná tak nošení Harryho kávy, jen aby mě mohl každou noc obšťastnit svým vznešeným přirozením v mém zadku.

Zatímco on se v životě nezastaví, já budu jen jeho ozdoba, zpříjemnění života, domácí mazlíček. Nejspíš právě ta poslední myšlenka vzešla z mého snu. Oh, ty sny, zrádné potvory. Říká se, že sny mají magickou moc ovládat lidskou mysl a tu mou ovládly tak dokonale, že to změnilo celý můj život. Nevím, jestli k horšímu nebo lepšímu, každopádně vzhledem k tomu, že jen jeho přítomnost mi způsobuje občas návaly euforie, tipoval bych to druhé.