Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 71 - Suicide

Dobře, trochu netradičně začínám poznámkou autora na začátku a to hned z několika důvodů, které rozeberu dole, no teď k tomu hlavnímu :)
Chci vám z celého srdce poděkovat za 100k přečtení a 11k votes jste úžasní :) Ještě nevím kdy a jak, ale napíšu vám speciál (viz. pod dílem)
Jo lidi asi bych vám radila připomenout si par starších dílu ať v tom nejste zamotani a taky vám chci vzkázat ať se nelekate ničeho :D

Harry

„Řekni mi číslo od jedné do deseti."

„Na co?" zeptá se pobaveně Louis, když za Adenem zavřu dveře. Museli jsme hodinu Adena přesvědčovat, že Louise nikdo nezabije a že máme vše pod kontrolou, to samotné bylo unavující, a když přidám skutečnost, že jde o Adena máte zaručený recept na otrávenost.

„To je jedno, prostě ho řekni," pronesu neutrálním tónem a vrátím se zpět do obýváku, kde si lehnu na měkký kožený gauč.

„Šest." Jen přikývnu a na sekundu zavru oči. „Řekneš mi už na co?"

„Je to počet hodin, který hodlám dnes věnovat spánku," odpovím popravdě a snažím se udržet své myšlenky na pochodu a čiré.

„V tom případě říkám dvanáct." Ucítím, jak se vedle mé hlavy prohne matrace, když na ni Louis usedne. Něčí prsty se mi začnou procházet ve vlasech, přičemž na čele ucítím Louisovy hebké rty. „Spal jsi v poslední době více než pět hodin v kuse? A neopovažuj se mi říct, že spánek nepotřebuješ, to slýchávám každý den."

„Ale," začnu.

„Dvakrát," povzdechnu si a ucítím, jak Louis nadzvedne mou hlavu, jen aby si ji mohl dát do klína. „Nejsi stroj Harry, jakkoliv to popíráš, pořád si jenom člověk. Já to těch pár hodin, zatímco ty budeš spát, přežiju." Má pravdu, když si to tak vezmu, od svého příletu ze Sydney mě ještě neviděl spícího, zní to zvláštně, ale vlastně je to tak. Chodím spát později než on a vstávám dříve.

„To nejde, mám dneska ještě nějakou práci," odpovím pravdivě a vysloužím si tím zatahání za mé vlasy.

„Půjdeš spát nebo příště nebudu spát já s tebou," zvýší hlas a já jen pokroutím hlavou.

„Zaprvé je to vydírání a za druhé bys to tak či tak nevydržel."
Jeho prsty si začnou putovat od mé klíční kosti směrem dolů, kde mi krouží kolem bradavek.

„To tě mám jako prosit, aby ses šel vyspat a nepřipomínal každý večer mrtvolu?" v jeho hlase jdou už znát stopy naštvanosti a syknu, když mi zatahá za bradavku, poté vzápětí vysune ruce z mého trika pryč.

„Louisi, přestaň, je to zbytečné, nevím, jestli ti to ještě nedošlo, ale já nebudu dělat to, co chceš ty, ale to, co chci já. Myslel jsem si, že ti to už za ty roky došlo," odpovím hořce, možná až moc, ale jsem podrážděný, nevyspalý a naštvaný, protože až moc věci se mi poslední dobou bortí pod rukama. „Promiň, zapomněl jsem, ty si na to vlastně nevzpomínáš." To, že jsem toto opravdu říkat neměl, si uvědomím, až jak mi hlava spadne na gauč, když beze slova Louis odejde. „Vždyť jsem tolik neřekl," promluvím sám k sobě a otočím se na bok, kdybych v sobě měl tu sílu jít za Louisem, využil bych ji, opravdu ano.

Deset minut, víc ne. Déle jsem tam určitě neležel, ale když vstanu, Louis nikde, najdu ho až v ložnici, kde se zhasnutými světlý se opírá o čelo postele se skleněnýma očima, připomínajícími modré oči porcelánové panenky, pozoruje dokonalý výhled na Londýn, jehož ulice jakoby teď byly zrcadlem na noční obloze.