Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 91 - Christian

Prosím přečtěte si poznámku autora na konci. Je napsaná předem, takže je tam snad konečně vše co jsem chtěla říct (a taky tomu odpovídá její délka):D

Harold

Slyším zrovna z radia svou oblíbenou píseň, když zazvoní zvonek zavěšený u dveří, jakmile se za zákazníkem zavřou dveře. Představa, že zde dnes strávím dalších pět hodin, mě přímo děsí a líbivé tony, jsou v tuto chvíli to jediné, co dokáže zlepšit mou náladu.

Rozhlédnu se kolem sebe na pečivo vystavené v policích a zákusky za sklem, nedá se rozhodně říci, že tuto práci miluji, ale mám z ní peníze, které víceméně dost potřebuji.

Najednou píseň opět naruší zvonek, načež do pekárny vstoupí kluk, ne o moc straší než já. Tmavé vlasy kontrastují se světlou pletí a pronikavýma očima, jež ještě podtrhují atraktivní ostré rysy v obličeji.

Sebevědomou chůzí přejde k pultu, s čímž si všímám drahého značkového oblečení a vůně luxusního parfému, nepochybně patři k těm, kdo navštěvují nedalekou soukromou školu, na níž se v budoucnu hodlám hlásit. Tipuji, že muže navštěvovat tak první ročník této vysoké školy. „Budete si přát?" oslovím zákazníka a ten se pouze rozhlédne kolem sebe.

„Dám si tamten donut." Načež ukáže na kulaté pečivo polité žlutou polevou, které mu vzápětí podám.
„Smím znát tvé jméno, já jsem Christian." S tímto ke mně natáhne ruku, kterou ochotně přijmu, nepřestávající hledět do oněch fascinujících očí.

„Harry."

„Máš tady brigádu, jo?" zeptá se, zatímco pohledem putuje po celém prostoru malé pekárny. Odpovědí mu je pouhé přikývnutí hlavy. „Chodíš ještě na střední?"

„Ano, nedávno jsem přestoupil na jinou, a když říkám nedávno, myslím tím před týdnem." Pokrčím rameny a v hlavě se mi chtě nechtě vytvoří bolestivé vzpomínky, které však pomůže zahnat mladíkův úsměv.

„Můžu se zeptat proč?" nadzvedne obočí a loktem se opře o sklo, za kterým se vyjímají zákusky. Nemohu si nevšimnout, jeho laškovného výrazu a mírně pootevřených rtů.

„Měl jsem problémy se šikanou," odpovím stroze a věnuji mu pohled, kterým mu jasně naznačím, že o tom nechci mluvit. On však nevypadá jako typ člověka, kterého by zajímalo, co chcou a nechcou ostatní.

„Harry," protáhne mé jméno, zatímco si k sobě přitáhne donut, „To ti neříkali, že šikanovat lidi se nemá." Ušklíbne se. Přimhouřím oči a v mysli mi vyskočí myšlenka, zda to skutečně myslí vážně, nebo si se mnou hraje.

„Mně to říkali, ale někomu jinému ne." Opětuji mu úšklebek a pozorně sleduji jeho výraz, jenž se však nezmění, což napovídá o tom, že si se mnou hrál.

„Tak to ti přeji hodně štěstí na nové škole." Odlepí se od skla a z kapsy vyloví libru, jež mi podá, nepředpokládám, že chce drobné vrátit. „Třeba se ti podaří z kořisti stát se predátorem." Ukousne si donutu a usměje se nad jeho dobrou chutí. „Ještě se uvidíme, Harry."

Najednou se vše kolem mě jakoby zvedne a já se přenesu mrknutím oka na školní pozemek, mé tělo už nezakrývá pracovní oděv z pekárny, ale černé uplé kalhoty a bíle triko Rolling Stones, na němž mám ještě koženou bundu.

Rozhlédnu se kolem sebe, první týden školy si mě nikdo nevšímal, ale dnes mi většina lidí pozornost věnuje. Něco jsem si totiž uvědomil, jestliže budu tím stejný člověkem, na této škole mě potká stejný osud jen s jiný scénářem, místo toho jsem udělal, co mi poradil onen Christian v pekárně, stal jsem se tím, koho jsem nesnášel.