Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 39 - Wrath

Harry

„Mami," zašeptám nevěřícně a zakryji si pusu rukou.

„Miláčku, tak dlouho jsem o tobě neslyšela. Jak se ti vede?" z jejího hlasu je znát stesk smíšený s jakýmsi podtónem radosti.

„Jak jsi sehnala moje číslo? Dal ti ho Liam, že ano," odpovím si sám a hodím pohled na zmateného Louise.

„Ano, je to milý hoch. Od té doby, co jsi odešel, jsem o tobě slyšela jen z novin a ani nevíš, jakou dobu mi trvalo sehnat na tebe nějaký kontakt. Panebože, tak ráda tě slyším." I když nevidím její tvář, jsem jistý, že se jí po obličeji začínají pomalu kutálet drobné slzy.

„Mami, já nevím, co chceš slyšet," vykoktám a ucítím, jak mi Louis zmáčkne ruku a podpoří mě pohledem, jsem však moc rozrušený na to, abych to ocenil.

„Všechno, jak se ti daří, jak si vede tvá firma a taky jestli sis našel nějakého hocha." Nadzvednu obočí a začervenám se, i když to nemůže vidět, naštěstí.

„Vede se mi fajn." Upřímně, nevím, co mám říct, chtěl bych se jí svěřit se vším a zároveň s ničím. Pořád se nemůžu vyrovnat s tím, že slyším její hlas. Několikrát jsem váhal, jestli ji nezavolat, ale nikdy jsem se nepřekonal, nedokázal jsem se dostat přes tu zlobu, i když vlastně za nic nemůže.

„To je všechno, co mi povíš?" zeptá se zklamaně, z čehož mám výčitky. „Jsi teď v Londýně?"

„Ne, jsem ve Vegas," odpovím popravdě a stoupnu si, čímž jsem donucen opustit Louisovu teplou dlaň. Začnu chodit po místnosti jako většinou, když telefonuju.

„Harry, chci tě vidět. Chybíš mi, tak moc, až to bolí." Zatřesu hlavou, jako bych tím dokázal smazat slova, která právě řekla. „Kdy se vrátíš do Londýna, nebo lépe do Holmes Chapel."

„Víš moc dobře, že tam se nikdy nevrátím. A kdy budu v Londýně, to netuším. Musím si tu něco vyřídit," povzdechnu si a ruku, kterou nedržím mobil, si strčím do kapsy.

„Víš, já, odešla jsem od Roba a teď nemám kam jít." Vím, jak moc se musela přemáhat, aby to vyslovila. Vždycky přede mnou mého nevlastního otce bránila, a proto se jí to musí vyslovovat jen těžce, protože ta věc je trapná sama o sobě.

„A nemůžeš ke Gemme?" zeptám se, ale vím, že tam byla první, které volala.

„Je na druhé straně planety, stejně jako ty. Harry, miláčku, zlatíčko, nikdy bych tě neprosila, kdyby to nebylo nutné. Nemůžeš se vrátit do Londýna?" Podívám se na Louis, který se pořád nezvedl z podlahy a místo toho si hraje se svými prsty v klíně. Nedívá se na mě, prostě hledí do podlahy a nic neříká.

„A nemůžu ti prostě zaplatit hotel, pošlu ti peníze na účet. Kolik chceš? Nemusíš to vracet." Je mi jasné, že Rob jí nenechal ani korunu. Kdybych mohl, nechal bych ji spát u mě, ale to se zařizuje těžko, když jsem trochu dál od Londýna.

„Nemám účet v bance, jediný, který jsem měla, by přepsán na Roba." Dobře, je mi jí lito, ale za toto si může sama. Kdyby mě poslechla, tak se nic z tohoto nestalo.

„A co teď po mně chceš? Abych nasedl na první letadlo do Londýna a otevřel ti brány svého domu jen proto, že jsi byla tak neskutečně blbá a slepá!?" vím, že zvyšuji hlas a musím znít strašidelně, protože upoutá i Louisovu pozornost, která se zaměří na mobil v mé ruce.

„Harry, prosím." Teď už se ani nesnaží zakrýt svůj pláč, je opravdu zoufalá. „To mě chceš nechat na ulici?"

„Můžeš mě přestat citově vydírat? Setkávám se s tím denně, už to na mě nepůsobí," odpovím podrážděně a ucítím, jak se kolem mých boku obmotají Louisovy paže.