Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 10 - Kiss me

Louis

10. Díl

„Tomlinsone," rozezní se skrz Harryho dočasnou kancelář v Paříži. Zvednu se ze židle a šouravým krokem dojdu až ke skleněným dveřím, které otevřu a tím tak dostanu přímý pohled na Harryho. Dneska nemá žádnou z jeho košil, ale oblek šitý na míru. I když by to někdo možná neřekl, připadá mi, že v tom obleku je ještě více sexy než v košilích s odhalenou hrudí.

Oblek mu přidává na autoritě a to mě vzrušuje tím nejhorším způsobem. Jakmile k tomu přidá arogantní postoj a temnost v jeho očích, moje buňky se dostávají do orgasmu.

„Přejete si?" Celého si mě prohlédne a mně pod jeho pohledem naskočí husí kůže.

„Pojď blíž." Váhavým krokem se začnu přibližovat k jeho stolu, s každým krokem je tlukot mého srdce silnější, protože netuším, co mám čekat.

Když stojím přímo před ním, cítím po celém těle pohled zelených očí, kterým se snažím vyhnout. Harryho tělo se položí dozadu do kožené židle a mírně přitom přivře oči.

„Začneš posilovat, pravidelně. Jakmile se vrátíme do Londýna, zařídím ti soukromého trenéra." Nechápavě na něj vytřeštím oči. Dovoluji si tvrdit, že postavu mám dobrou, stejně jako kondičku a navíc, nemá mu to být úplně jedno?

„Dobře." I když se mi v hlavě vyskytují protichůdné myšlenky, nedovolím si proti tomu nic říct. „Můžu se jen zeptat proč?" odvážíme se nakonec zeptat bojácně a v hlavě se snažím najít ten moment, kdy se z toho drzého Louise, stalo to, co jsem teď. Člověk, který je submisivně závislý na někom, kdo mě jen využívá. Samozřejmě platí mi za to, ale i přesto mi teď nemalá částka připadá nízká.

„Jak to říct, musíš být odolný." Na tváři se mu vytvoří záhadný úsměv, který však není doprovázen ďolíčky.

„Odolný? Proti čemu?" konečně vzhlédnu a modrýma očima se vpiji do těch jeho. Jeho tělo se nahne dopředu a hlavu si podepře spojenýma rukama, jejichž prsty jsou vzájemně propletené.

„Nikdy nevíš, kdy se ti bude odolnost hodit."

„Teď mě trochu děsíte." Harry se postaví a přes stůl se nahne tak, že naše obličeje od sebe dělí jen centimetry.

„A co když to byl účel. Vyděsit tě." Samolibě se usměje a na mém krku, kde cítím jeho dech, se vytvoří husí kůže.

„Baví vás to, zahrávat si se mnou?" na sekundu jsem se bál, že jsem řekl moc, ale jeho úsměv mé myšlenky vyvrátil.

„Ani nevíš, jak moc."

~~~~~

Vlasy mi rozcuchává vítr a do plic vdechuji všechen vzduch. Pohled, který se mi naskýtá, je neskutečný. Konečně chápu, co všichni mají na Eiffelovce. Nejde ani tak o tu věž samotnou, není to totiž nic víc, než hromada kovu. Ne, jde o to, co na ní prožijete a co cítíte, když stojíte v pozdním večeru na jejím vrcholku a před sebou máte položenou osvícenou Paříž.

Paříž, město lásky, tak kde je ta moje?

Kdybych se mi podařilo roztrhnout ty sítě tady a já bych skočil dolů, stalo by se něco? Chci říct, byl by tu někdo, koho by moje smrt zasáhla?

Celý život jsem si namlouval, že jsem šťastný. Ve skutečnosti jsem nedělal nic jiného, než přežíval. Vyrůstal jsem v Doncasteru, nebylo to špatné místo, ale ani ne nejlepší. Většinu času jsem se musel starat o své sestry a neměl tak čas sám na sebe. Neměl jsem to mámě za zlé, jen mě občas mrzelo, že nemůžu hrát fotbal s mými kamarády, kterých nebylo mnoho a se kterými jsem ztratil nyní veškerý kontakt. Když jsem dokončil školu, myslel jsem si, že začít žít život v Londýně bude nejlepší rozhodnutí mého života. Že konečně začnu žít, ale místo toho jsem musel několik měsíců dělat práci, kterou jsem nesnášel. Když mě vyhodili, bylo to vysvobození, aspoň jsem si to myslel. Poté jsem si však musel najit další práci, která nebyla o moc lepší než ta předešlá, abych se uživil. Za ty roky, co žiju v Londýně, jsem si našel sotva pár přátel, kteří se na mě při první příležitosti vykašlali. Chtěl jsem se vrátit do Doncasteru a ne jednou, pak jsem si ale řekl, v čem by to tam bylo lepší než tady?

Takže se ptám znovu, kdybych skočil dolů, co by se stalo? Rodina by truchlila, ale ne dlouho a nikoho jiného nemám. Jsem ale i tak moc velký srab na to, abych skočil dolů. Neudělal bych to, nikdy.

„Dech beroucí, že." Mé tělo se mnou trhne, když uslyším neznámý hlas. Udiveně otočím hlavu a spatřím vedle sebe usměvavou brunetu. „Rozumíte mi?" Můžu předstírat, že jsem Francouz a nerozumím, nebo se zapojit do konverzace.

„Ano, rozumím," řeknu nakonec a opřu se lokty o zábradlí. „Je to neuvěřitelné."

„Jste tu sám? Jestli se teda můžu zeptat." Stejně jako já se opře a nesměle usměje.

„Můžete. A ano, jsem tu sám a vy? Netvrďte mi, že jste tu taky sama." Odtrhnu pohled od noční Paříže a zadívám se na milý obličej.

„Ano jsem."

„Jak může tak pěkné děvče jako vy, být samotné na Eiffelovce?"

„Mohla bych se vás zeptat na to samé." Zasměju se a zakroutím hlavou.

„Jediný člověk, se kterým bych tu teď mohl být, je můj šéf a o to vážně nestojím."

„Služební cesta?" Přikývnu a podepřu si hlavu dlaní.

„Polibte mě," řekne rychle a já se okamžitě narovnám.

„Cože? Vždyť vás neznám."

„Jsme v Paříži, lidé tu dělají šílené věci." Pokrčí rameny a já si uvědomím, že má pravdu. Vždyť je to jedno, co tím můžu ztratit. Uchopím její tváře do svých dlaní a rty přitisknu na ty její. Začnu pohybovat rty a ponořím se do polibku. Jak moc špatné je to, že při polibku s ní, myslím na to, jak úžasně líbá Harry a na jejím místě si představuji jeho. Jsem sice bisexuál, ale vzrušující na tomto polibku je jen představa, že líbám Harryho rty.

Když se odtáhnu, vidím, jak se široce usmívá a mírně červená. „Už bych asi měla jít."

Když se otočí na odchod, chytnu jí za zápěstí. „Počkej, jaké je tvé jméno?"

„Mia. A tvoje jméno?" hnědé vlasy jí poletují kolem obličeje a musím uznat, že působí roztomile.

„Louis."

„Francouzské," řekneme oba zároveň a ona se smíchem na rtech začne scházet dolů po schodech, než se mi úplně ztratí z dohledu.

„Takže Mia, Tomlinsone." Uslyším za sebou chraplavý hlas a celý svět se mi zastaví, když se pomalu otočím a pohledem se setkám se zelenýma očima, přičemž mi dojde, že tu musel stát celou dobu.

Omlouvám se, že je díl tak krátký, ale zase je tu celkem brzo ne? :DD Nebo ne? Ne, řekněte nějak ztrácím pojem o čase :DD
Jelikož až do středy jsem doma, protože jsem nemocná, tak v následujících dnech bych měla přidat i nový díl Wayside :)
Jinak co na to říkáte? Jakože na to co se děje v povídce? :DD Prosím nehejtujte mi tu Louise....nechte mi ho tu žít bobka :DDDD
Původně tam neměla být Mia ale Eleanor, pak jsem si ale řekla, že Eleanor v mojí povídce nechcu :DD Sorry El, ale nemám tě ráda #nohate :DD
V hlavě se mi zrodila taková myšlenka, jak si to spolu rozdají v posilovně (jakože Larry) :DDD ale pak jsem ji hned zavrhla....škoda no ←← nevím co mi to ta doktorka předepsala za léky, ale měla bych je přestat brát :DD
Pokud se vám díl líbil zanechte vote nebo komentář :)
Těším se na vás u dalšího dílu :)
Sabi