Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 54 - The monsters inside us

Harry

„Cože?!" můj hlas je tak hlasitý a pronikavý, že z něj každému tuhne krev v žilách, musí. „Jak jako že mají Louise?!"

„Prostě je teď u nich," pípne Niall a přikrčí se. Bojí se mě a musím uznat, že k tomu má pádný důvod.

„U nich? U koho přesně, Horane?" procedím skrze zuby a chytnu ho za límec košile, přičemž ho přirazím ke zdi a mírně nadzvednu.

„Nevím, ale je v tom zapleteny Christian s Malikem," řekne bojácně sotva slyšitelně.

„Jak o tom vůbec víš?" zeptám se a nepřestávám přitom vyvíjet tlak na jeho krk. Klouby prstů mi bělají od toho, jak pevně držím látku.

„Byl jsem u toho. Nemohl jsem nic dělat, přísahám. Všechno se seběhlo tak rychle. Říkali, že ho odvezou do nemocnice." V blankytně modrých očích se mu odráží strach, cítím, jak mu tepnou proudí krev zběsilou rychlostí, přičemž mu nepravidelný dech naráží do mého obličeje.

„Jak si, sakra, mohl nechat Malika s Christianem, aby si Louise odvedli, panebože. Byl u toho ještě někdo?" nemyslím si, že lze slovy popsat zášť, kterou právě cítím proti komukoliv, kdo se mi jeví jen trochu podezřele. Mysl mi zatemnila zlobou proudící přímo ze srdce, když se jedna o Louise jsem nepříčetný ve všech směrech.

„Aden, Aden Skyler," odpoví mi a pevně sevře víčka, jakoby očekával ránu. Neudeřím ho, nemam důvod - zatím.

„Ten zmrd, musí v tom jet s nimi," promluvím sám k sobě, stále nepouštějíc lem Horanovy bíle košile. Byla zrovna polední pauza, když se tu ukázal a zaklepal na dveře mé kanceláře. Na první pohled jsem poznal, že je něco špatně, za ty roky, co pracuji v této branži, prostě poznám, kdy není v pořádku. „Tušíš, kde by teď mohl být?"

Místo odpovědi jen pokroutí hlavou. Prvotní instinkt mi velí použít násilnou vyjednávací taktiku, pak mi však dojde, že kdyby to věděl, řekl by mi to, vždyť za mnou přišel sám od sebe, nemusel to dělat. Nebýt jeho, nejspíš bych večer v panice běhal po městě a zoufale hledal Louise. Možná štěstí, že sebral odvahu a přišel mi to říct, ne každý by to udělal. Horan si je moc dobře vědom toho, že bude první, na kom si vybiju hněv.

Povolím stisk svých dlouhých prstů a odstoupím od Horana na jeden krok, možná vynášel ven informace, ale pořád si nemyslím, že je špatný člověk, na ty já mám totiž čich.
„Kdy si je viděl naposledy?"

„V ten den, až později, když jsem volal do nemocnice, mi došlo, že ho máji oni. Netuším, co s ním chtějí udělat ani proč," mluví pravdu, vidím mu to na očích, navíc Niall není typ člověka co by uměl lhát, ne on ne.

Bezradně přejdu ke svému křeslu, do kterého se doslova zhroutím, přičemž si dlaněmi promnu obličej. Připadám si jako někdo, komu ukradli kus srdce a nechtějí ho vrátit zpátky. Slíbil jsem, že Louise ochráním, nedokázal jsem to však dodržet.

Přesně proto jsem se nechtěl znovu zamilovat, ta bolest, když ztratíte někoho, koho milujete je tak silná, že zabije kousek vás, a že je to pomalé a bolestivé umírání. Nejraději bych se rozběhl ven a hledal ho všude, kde je to možné a přitom bych stihl zmlátit každého, kdo s tím má něco společného. Zůstal mi ale dostatek rozumu na to něco takového neudělat, protože to je to s čím počítají, musím na to jít jinak.

„Nialle, ty pracuješ pro Christiana, že ano?" zeptám se a on jen tiše přikývne. „Uděláš pro mě něco?"

„Cokoliv," řekne k mému překvapení, možná jsem se v něm tenkrát spletl.